| Dílo #44363 |
|---|
| Autor: | Pan Kaplan |
| Datum publikace: | 07.11.2007 01:38 |
| Počet návštěv: | 723 |
| Počet názorů: | 4 |
| Hodnocení: | 4 2 1 |
| Neskutečná |
|---|
| Sedl jsem na první autobus, který jel, a nechal se odvézt. Kam jsem měl namířeno? Nikam, ale věděl jsem, že se jednou ke svému cíli dostanu.
Přestup na tramvaj proběhl bezmyšlenkovitě, prostě jsem věděl, že TOHLE je ta správná cesta. Vystoupil jsem na náměstí Jiřího z Poděbrad a usedl do parku před kostelem na lavičku.
Předposlední zářijový víkend. Slunce pálilo, ale atmosféra přírody už dávala znát, že podzim je tu. Chrámové hodiny ukazovaly krátce po půl druhé. Rozžehl jsem oheň a zapálil doutník, pozoroval jsem okolí. I když bylo krásně, lavičky před kostelem zely prázdnotou. Zvláštní...Obvykle zde bývá plno, že si člověk ani nemá kam sednout. Ale dnes si lidi našli cesty jinam. Jen jedna lavička prázdná nebyla.
Zvláštní věc, byl bych přísahal, že když jsem si sem sedal, nikdo tam nebyl. Protože vím, jak okolí nedobře snáší doutníkový dým, pokud to je možné, sedám si někam, kde není živáčka. Samota mi nevadila nikdy, naopak jsem ji vyhledával. Když je člověk sám, má dost prostoru pro své myšlenky, má klid si je utřídit a urovnat. Teď jsem ale sám nebyl. Na protější lavičce, asi dva metry ode mně, seděla dívka.
Byla překrásná, ale ani ne tak krásou fyzickou, jako spíš krásou vnitřní. Lépe řečeno. jak vypadala fyzicky, toho jsem si ani nejdříve nevšiml. To, že je krásná jsem si uvědomil až později. Měla zuté boty, bosé nohy na lavičce, hlavu si opírala o kolena. Koukala do dálky, zasněně, smutně, bez jakéhokoliv pohybu. Kaštanově hnědé vlasy se dotýkaly jejich ramen, blůzku jí zvedala dvě dívčí, ale naprosto zřetelná ňadra. V pravidelném rytmu, v pohybu nekonečném, uklidňujícím a ... přitažlivým.
Měla nádherné mandlové oči. Spíš hnědé, ale barva se jakoby ztrácela. Snad v slze, snad v zasnění. Snad v obojím najednou. Seděli jsme přímo proti sobě, takže jsem chvílemi měl pocit, že se dívá na mně. Ale nedívala, její pohled mířil do bodu daleko za mnou.
Přivřela oči. Čelo se jí nakrabatilo. Vítr šel jejím směrem spolu s doutníkovým kouřem.
"Omlouvám se, jde na vás kouř, sednu si jinam" řekl jsem a zvedal se k odchodu.
"Ne" – jedno jediné slovo. Oči zavřené, ve výrazu tváře se nic nezměnilo.
"Ne?" stál jsem zkoprnělý
"Nechoď, prosím, nevadí mi to, vlastně naopak, příjemně to voní."
"Dobře, teda." Navíc jsem se nezmohl a sedl si zpátky.
Seděla, mlčela, stejně jako já. Stále ten výraz, zamračený, přemýšlivý, neveselý. Chvíli jsem seděl a čekal na něco, co rozproudí naší konverzaci. Zvláštní, proč nechtěla, abych odešel? Když jsem to nejméně čekal, dotyčná promluvila.
"Já jsem Petra, jak říkají tobě?"
"Jindřich," zakoktal jsem zakočen otázkou.
Otevřela oči. "Jindřich? To ne. Tohle jméno se k tobě nehodí. Budu ti říkat..." zamyslela se "budu ti říkat Modrásku." Usmál jsem se. "Modrásku? Proč Modrásku?" Koukala na mně a měla najednou oči tak veselé. Podíval jsem se na doutník a modrý doutníkový dým mi přinesl odpověď na mou otázku. Smál jsem se. "Tak skvělý, budu Modrásek, ahoj Petro." "Ahoj, Modrásku" řekla vesele a vrátila hlavu na kolena, ale tentokrát už její oči koukaly přímo na ty moje.
"Běžně lidem měníš jména?"
"Někdy ano. Co je to jméno? Dostaneš ho ještě předtím než se narodíš, kdy nikdo neví jaký budeš, co si v sobě poneseš a tak. Jméno bývá ovlivněno rodinnou tradicí a osobních ambicí rodičů. Nikdo se tě neptá, jak se chceš jmenovat. Jestli chceš být Jindrou."
"Zajímavá teorie, poslyš"
"Není moje. Nechceš si ke mně sednout, Modrásku?"
Než jsem stačil odpovědět že ano, už jsem seděl vedle ní. Jako by to byla samozřejmá věc, dala mi hlavu do klína a koukala na mně. Nadechl jsem se, a zamotala se mi hlava. Voněla, ale po čem? Nebylo to jednoduché, zbývalo mi jen hádat. Voněla jako jarní louka, jako les co se právě probouzí, voněla po jihočeském rybníku, voněla po zapadajícím slunci nad hladinou, voněla po větru – a po borové šišce.
Zadívala se mi do očí a já do těch jejích. Usmála se. "To co jindy lidi odpuzuje, nás dva spojilo" Podíval jsem se na doutník a pochopil jsem. Ano, má pravdu. "Když jsem přišel, nebylas tu." Podívale se na mně zkoumavým pohledem. "Ale ano, byla jsem tu, byla jsem tu pořád, ale někdy není jednoduché mě vidět, víš?"
"Jak to myslíš?"
"Díváš se na mě, ale nevidíš mě. Proč si sem přišel?"
"Sem? Nevím, neměl jsem cíl, prostě se mi sem chtělo, ale když jsem vyrazil, nevěděl jsem, že skončím tady."
"Čím ses tedy nechal vést?"
"Nevím."
"Nepůjdeme se projít?"
"Jo, to můžeme, ale ještě mi prosím řekni: proč jsi chtěla, abych neodcházel a proč jsi chtěla, abych si přisedl?"
Nechápavě se na mě zadívala.
"Já jsem to chtěla? Vzpomeň si, to přece ty jsi to chtěl."
Courali jsme uličkami po Vinohradech. Povídali jsme si o našich životech, o našich láskách, o našich zájmech. Ona mluvila o hudbě, o tom co pro ní znamená hra na kytaru, jak cítí silné chvění v celém těle, když se dotkne strun. Byla o něco vyšší než já, ale jen o málo. Tak dva, tři centimetry, víc ne. Občas, když mi chtěla něco honem říct – se dotkla mojí ruky. V tom gestu bylo – "Tohle je důležité".
"Proč tu jsi sama?" zeptal jsem se. Zastavila se a koukla se mi do očí.
"Proto, že ty také."
Došli jsme až ke svatému Václavu na stejnojmenném náměstí. Zastavila se, a opět se podívala do dálky. Pak se rychle usmála, koukla na mně:
"Modrásku, nashledanou." Co tak najednou, polekal jsem se. Poznala to.
"Víš, Modrásku, důležité je umět přijít, i odejít."
"Uvidím tě někdy?"
"Ano, jak by ne" usmála se dotkla se mé tváře. Pak se otočila a během deseti sekund se ztratila v davu turistů.
Stál jsem tam jako opařený. |
|
| Názory čtenářů |
07.11.2007 09:57
 Haber
|
romantická
a milá
* |
07.11.2007 11:56
 Mori |
|
07.11.2007 15:14
Zrzavý_kotě
|
lehká povídka, jako vánek, osvěžující |
08.11.2007 12:36
zelený Wopi |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|