Bylo podzimní odpoledne, listí na stromech ztrácelo zelený elán a celá okolní příroda zpomalovala a chladla. Červený golf řízený mladou studentkou medicíny si brázdil svou cestu po jihočeských silnicích a v jeho nitru tiše hrálo autorádio. Monika, tak se jmenovala ona řidička, tuto cestu znala výborně, svými pěstěnými nehty si poklepávala do rytmu hudby a depresivita počasí k ní skrz stěny auta vůbec nepronikala. Jela domů od svého přítele a v hlavě ji ještě doznívaly chvíle lásky. Projížděla větší vesnicí a na jejím konci uviděla stopaře. Nebyl to žádný tramp s krosnou na zádech, nad ním by se ani nepozastavila. Stál tam muž, slušně oblečený, hlavu mu kryl decentní klobouk a na nohou měl kožené vyleštěné polobotky. Věk se dal stěží odhadnout, ale určitě byl starší čtyřiceti let. V jedné ruce třímal černý kufřík a tu druhou měl zdviženou do typického stopařského gesta. Neměla důvod pospíchat, a nějaké nebezpečí od tohoto muže nečekala. Připadal ji až nesmírně slušný, a v tomhle počasí se jí ho docela zželelo. Když zastavovala všimla si, že mu tak podivně zasvítily oči. Nevěnovala tomu žádnou pozornost,“komu by oči v tomhle počasí radostí nezasvítily“ pomyslela si když docházel k jejímu autu. Instinktivně stáhla okénko a vyčkala až k ní dojde. „dobrý den slečno, mockrát děkuji, jedete směr Třeboň?“ ptal se velmi příjemným hlasem. „ano jedu řeknete si kde budete chtít vysadit? nejedu totiž až do Třeboně“ odpověděla laskavým tónem. „řeknu si, a když dovolíte sedl bych si dozadu, jízda vepředu mi nedělá dobře.“prosil s poněkud omluvným výrazem. „určitě beze všeho“ odpověděla, klepla do tlačítka centrálního zamykání a dětské pojistky na zadních dveřích s cvaknutím povyskočily. Stále nemyslela na jakékoliv riziko či nebezpečí, ten muž se choval tak nenuceně a přirozeně že věřila každému jeho slovu. Pomalu a spořádaně si sedl na sedadlo za ni. S grácií gentlemana si sundal klobouk který zakrýval pečlivě učesanou pěšinku. Autem zavoněl drahý pánský parfém a jeho kufřík si spokojeně hověl na mužových kolenou. Červený golf si stále ukrajoval kilometry ze své cesty, silnici lemovaly bílé patníky a nažloutlé stromy jakoby utíkaly proti směru jízdy. Neznámý stopař seděl mlčky na zadním sedadle a držel se svého kufříku. Monika v autě teď cítila krom jeho parfému i jakousi nejistotu. Její mysl až teď začaly naplňovat myšlenky na možné nebezpečí. Jeho oči už jí nepřipadaly tak bezpečné a laskavé. Jeho klobouk byl najednou velmi podezřelý. „Odkdy tak slušně oblečení muži stopují, mohu-li se zeptat.“snažila se zamluvit svůj strach a obavy. „od té doby co slušně oblečení muži mohou přijít o hotovost, osobní doklady a mobilní telefon.“ Odpověděl opět velmi příjemným nenuceným dojmem. Ale Monika v tom hlase slyšela něco cizího s čím se doposud nesetkala a cítila z něj najednou až hmatatelné nebezpečí. I jeho parfém nebyl už tak příjemný sršelo z něj stejné nebezpečí jako z jeho hlasu. Její mysl se začala zcvrkávat do malé kuličky. Cítila jak stěny auta se pomalu přibližují, jsou těsnější a ona má stále méně bezpečí. „Je vám něco slečno?“ ptal se s tak odporně nenuceným zájmem. „ne….vůbec nic,….“ zakoktala. „Nevypadáte nejlíp“ a znovu ten nenucený zájem. „to….to je v pořádku.“ Odpověděla ale hlas se ji stále zadrhával. Věděla, že musí začít jednat. O dva kilometry dál vedla silnice lesem a za celou cestu potkala jen dvě protijedoucí auta, cítila bezmoc a obrovskou potřebu se Stopaře zbavit ještě před lesem. Její spásou se stal nechráněný železniční přejezd. Jak před ním zpomalovala, ubírala plyn až nechala auto zcela „chcípnout“. „Sakra, už zase, tohle dělá pořád“ zaklela úplně stejně nenuceně jako se on choval celou cestu. Zkoušela znovu nastartovat, ovšem bez sešlápnutého plynu a tak startér jen nepříjemně skučel. „Nemohl by jste se na to podívat“, otočila se k němu a prosebně se mu zahleděla do jeho tmavých studených očí. „slečno já se ale v autech vůbec nevyznám“ snažil se kontrovat a na jeho tváři bylo zřetelné překvapení. „Tak to alespoň zkuste“ znovu zaprosila, „táta říkal že je to jen maličkost ale já se v tom už vůbec nevyznám.“ Snažila se působit co nejbezbranněji a ani se nemusela příliš snažit. „tak dobře zkusím to“ řekl a očividně byl vyvedený z míry. Kufřík položil na sedadlo vedle klobouku a už se soukal ven z auta. Jakmile za ním klaply dveře, zatočila klíčkem v zapalování a prudce sešlápla plyn. V oblaku prachu od kvílících protáčejících se pneumatik zahlédla jen jak ještě překvapenější muž uskakuje od rozjíždějícího se auta. Plyn měla sešlápnutý až k podlaze a ručička otáčkoměru za pár sekund přeběhla ze zeleného pole do červeného. Stopař se jen ohlédl za ujíždějícím autem. A to bylo jediné na co se překvapením zmohl. Po kilometru jízdy se jí zmocnil pocit viny. Na zadním sedadle stále seděl jeho kufřík s kloboukem. „vždyť já jsem ho vlastně okradla“ stále se ji honilo hlavou. Napadlo ji, že by podle dokumentů v kufříku mohla zjistit jeho adresu a jeho věci mu s obrovskou omluvou vrátit. Zastavila na jednom odpočívadle a natáhla se pro koženkový kufr na zadním sedadle. Voněl novotou a luxusem. S klapnutím se uvolnily dvě pozlacené přesky a na Moniku dýchla znovu novota a vůně kůže. Rázem ji ale polil studený pot a její blonďaté vlasy ještě zesvětlaly. V kufru nebyly žádné dokumenty či doklady. Na jeho tmavém polstrování se třpytila do kruhu smotáná kytarová struna. V Monice by se krve nedořezal.

 Týden musela pobýt na psychiatrii, a několik dalších měsíců chodila na konzultace s psychologem. Autem již nikdy nejezdila sama, a ze stopařů měla do konce života panickou hrůzu……………