„Mami! Mami! Kdy už přijdou!“ „Ještě chvilku počkej,“ odpoví matka a starostlivě se zadívá na svoji ratolest, pobíhající nedočkavě po obýváku a sledující ručičky hodinek. Nejspíš si myslelo, že když se na ně bude dívat dostatečně nasupeně, vyděsí se a rozeběhnou se někam pryč. Zatím to nevypadalo, že by jeho plán měl mít nějaký úspěch, Mireček to ale nevzdával a pokračoval v přivádění maminky do blázince. Stejně by si to zasloužila, někam zavřít. Zradila ho totiž! Jo, tak je to, zradila! Lhala mu v jedné z těch nejvíc nejdůležitějších věcí, jaké se ve vesmíru pětiletého chlapce mohou vyskytovat. Řekla, že až bude tma, tak přijdou. Je půl šesté, za okny černo a oni nikde. Pch! Ještě si rozmyslí, jestli si od starostlivé matky, která si ho naprosto vzorně a svědomitě rozmazlovala, nechá večer předčítat pohádku. Seděla u stolu ve svém pokoji a učila se. Už nejmíň po osmé si četla větu, sdělující jí něco o tom, že diblastica mají dva zárodečné listy, ektoderm a entoderm, a už po osmé se pokoušela donutit svůj neposlušný mozek, aby ji alespoň minimálně poslouchal, nechal se zapnout a začal pracovat. Orgán se zatím statečně bránil veškerým jejím pokusům a snahám. Musí si dát pauzu, tohle nemá význam, rozhodla se, když zalistovala sešitem dopředu a zjistila, kolik stránek jí ještě zbývá. Ne, že by polovina ve spěchu načmáraného textu, nebyla latinsky. Udělala si přeslazené 3v1 od Jihlavanky, ve špajzu znárodnila jedno jablko a znovu zasedla k učení. Krátká pauza evidentně pomohla, mozek se zřejmě rozhýbal na jednodušších úkonech typu „odstřihni konec sáčku, aniž by ses při tom připravila o prsty“ a teď byl plně schopen provozu. Těš se, mezogleo, těšte se, prvoci! Jdu si pro vás! Vědomosti se začínají pomalu sypat do hlavy, všechny ty složité latinské názvy, jejichž znalost po nich ta maniakální biologářka vyžaduje, se ukládají na ta správná místa, spojují se v souvislosti a – BUM! „Jááááá hahahaha!“ BUM! Temno za oknem prozáří slabý záblesk světla, následovaný ránou jako z děla. Zvuk se odráží od betonových stěn ohyzdných paneláků a vrací se zpět spolu se smíchem partičky teenagerů. Ruka s hrnkem na půli cesty k ústům se na chvíli přestane ovládat a chrstne bohatou dávku pseudokafe na sešit s poznámkami. „Hnusní odporní spratci.“ „Tak na koho se ještě čeká?“ „Na anděla.“ „Na koho?“ „No na anděla.“ Andělé byli odjakživa děsně nezodpovědní floutkové, kteří profitovali ze své pověsti úžasných buclatých miminek a zvykli si, že nemusí nic dělat, ani třeba chodit v čas na srazy, protože ať anděl vstoupil do místnosti kdykoliv, vždycky se ozvalo sborové „Aaaaach“ a nikoho ani nenapadlo „Takhle křídlatá potvora se svatozáří na drátě má už čtvrt hodiny zpoždění!“ Oproti tomu čerti byli vždycky všude včas. Protože na čerta nikdo nepočká, spíš naopak. A čerti jsou velice líná pakáž, v jejímž zájmu rozhodně není honit se za někým bůhví kudy a bůhví kam. Mikuláš chodil přesně na čas, popřípadě jen o chviličku později – což se dalo tolerovat, vzhledem ke všem těm holím, padajícím papírovým čepicím a nepohodlným vatovým vousům na gumičce, která škrtila. „No kde seš, čoveče?“ „Potřebovala jsem ještě nakoupit nějaký bonbony,“ hájila se anděl a rovnala si nevěrohodná křídla. „Dost jsi jich taky vochutnala, co?“ nahlížel čert do proutěného košíčku v anděliných rukou. „Dost! Jde se!“ zavelel Mikuláš, naznačil holí opačný směr, než kterým měli správně jít, a vydal se ulicí, své dva nohsledy v patách. Kdyby byl kterýkoliv jiný den v roce, maminka by zřejmě usoudila, že je jde někdo zabít a dveře že považuje za jednoho ze členů rodiny, kteří zaslouží smrt mučením. Do rytmického bušení se ozývalo ještě chřestění železných pout a vražední maniaci do toho všeho randálu ještě řvali a blekotali. Jenže dnes to bylo jiné. Maminka bezstarostně otevřela dveře a pohledem si změřila trojici náctiletých. Na první pohled si všimla, že Mikulášova slavná hůl je vlastně násada od koštěte a že se tu nedá vůbec mluvit o plnovousu. Čertovi se nepodařilo sehnat žádný vhodný žok a tak si vypomohl igelitovým pytlem, kterým se vystýlají odpadkové koše. Anděl neměl nejmenší šance kdykoliv vzlétnout a zřejmě na tom jistý podíl měl i jakýsi úraz, který se v minulosti stal jeho křídlům. Špinavě blonďaté vlasy lemovaly nehezkou uhrovitou tvářičku mladičké dívenky. Tak jestli na tohle ten můj kluk skočí, něco s ním nebude tak úplně v pořádku, pomyslela si, než se otočila a zavolala na synka. Hrdina se krčil za rohem a bázlivě trojici pozoroval. „No tak, Mirečku, přece se teď nebudeš schovávat, když ses tolik těšil! Pojď sem, no!“ Matka dítě nakonec musela ke dveřím donést v náručí. Postavila ho na zem a o krok ustoupila. Sledovala, jak si Mireček nevěřícně prohlíží jejich návštěvu. Anděla, čert ani Mikuláš nevěděli, co mají dělat. Už matka se tvářila dost blbě a to dítě, to už je vůbec vrchol. Vypadá jak nějakej malej psychopat! Nejjistější bude jen stát a čekat, co udělá, tím ho snad nevyprovokují k ničemu nepředvídatelně hroznému. Všichni tři viděli ten film s panenkou Chucky a rozhodně ho nechtěli zažít na vlastní kůži. „Aááááá!“ rozeřvalo se dítě hystericky. Maminka vrhla na zmateně se tvářící trojici silně nasraný pohled a vrhla se ke svému chlapečkovi. „Ale notak, neplakej, vždyť se ti nic nedělá, no..“ „Tak chlapečku,“ chopila se příležitosti anděla, „pověz nám nějakou básničku, co sis pro nás připravil.“ Dívka nasadila rádoby konejšivý úsměv. Vypadala jako příšera z holywoodského filmu. „Áááá áááá uáááá!“ reagoval na její výzvu Mireček, vyrval se matce z náručí a utekl se schovat do pokojíčku. Druhý den ve školce vyprávěl, jak čertovi nakopal prdel. Na tohle hezké povídání sbalil druhou nejtlustší holku ze školky a byl na to náležitě hrdý, protože tento vztah pro něj znamenal nevysychající zdroj bonbonů a čokolád. Nevěděli, co se stalo a hlavně proč se to stalo. Pro jistotu se ale začali obviňovat všichni navzájem. „Vyděsils ho tím svým budliky budliky blé blé! Málem se z toho sesypal!“ „Ne, vyvádět začal, až když ses na něj začala usmívat. Proboha, kdes to viděla, takovej xicht? V muzeu děsivejch kuriozit?“ ozval se Mikuláš, který si svoji oběť výčitek už vybral. „Jo, říká někdo, kdo má na sobě nějaký pochcaný prostěradlo a tahá se se smetákem.“ Toto byl historický okamžik, kdy se čert zastal anděla. Nikdy předtím ani nikdy potom už k ničemu podobnému nedošlo. Ani ne tak protože, že by se ti dva tak nesnášeli, netrávili spolu dostatek času, nebo neměli žádné společné nepřátele. Důvod byl mnohem prostší. Někdo se totiž pokusil anděla, čerta a Mikuláše zabít. Vykračovali si takhle ulicí, řvali na sebe, chřestili řetězy, klepali smetákem o chodník a pokoušeli se nerozsypat všechny bonbony, když se ozvalo to hvízdání. „Heeej, vy tam! Stůjte!“ Zastavili. Dnešek je přece něco jako taková předzvěst Vánoc, kdy si mají lidé pomáhat a tak podobně, a tak se trojice rozhodla, že ač by jindy na volání nějakých dvanáctiletých kluků nereagovala, udělají dnes výjimku. To bylo jejich osudové rozhodnutí, i když o tom v tu chvíli neměli ani ponětí. „Jé, hele! Buzna!“ vykřikl malý hubený klučina, stižený pocitem méněcennosti, a posměšně ukazoval na Mikuláše. „Dej sem bonbonky. No dej, dej, ty svině!“ křičel druhý a sápal se po košíčku. Anděla zvedla ruce nad hlavu, takže klučík na svoji kořist nedosáhl. To byl docela dobrý nápad, jenže anděla při jeho realizaci nepočítala s tím, že stojí proti drzému fakanovi, který se doma chová jako naprostý vzorňáček, mimo dům se z něj ale stává obhroublý rádoby-gangster. Dostala ťafku pěstí do břicha a shroutila se na zem. Bonbony se rozsypaly všude okolo a kluk je začal chvatně sbírat. „Puč nám košťátko!“ „Co si to dovoluje!“ hulákal čert. „Chcete přes hubu?“ Kluci se začali hurónsky smát. Nikdo z trojice si přesně nepamatuje, jak se to všechno seběhlo potom, kdy přesně to bylo, co kluci vytáhli petardy a začali jim je házet pod nohy a zamotávat do Mikulášských vousů. Anděl jen ví, že mu některý z útočníků zapálil křídla, Mikuláš má ještě dnes v živé paměti ten výprask, který schytal od o několik let mladších kluků vlastní holí a čert dodnes nepřekonal rekord v „běhu dom“, který se mu tenkrát podařilo zaběhnout v rekordním čase. Dnes už jsou čert, Mikuláš i anděla dospělí. Mají vlastní děti – je jim cca dvanáct a pátého prosince se se svými partičkami po setmění poflakují po sídlišti se sirkami v kapsách. | 
modrý Wopi 
muclicka 