Snad každý, na otázku, co je českým národním sportem, odpoví, že je to jistě fotbal či hokej. Lidé nefandící skupinovým sportům zmíní desetiboj a naše favority Dvořáka a Šebrleho. Málokdo z nich ale tuší, že pravým národním sportem je šerm.
Už od pradávna si lidé mezi sebou vyřizovali účty jistou formou násilí. Mlátili se klacky, později meči a šavlemi. Vždy měl takový souboj pouze jednoho vítěze, a někdy se stávalo, že neměl vítěze žádného. Inu i takový je život.
Kdo si ale myslí, že šermu odzvonilo v osmnáctém století a osobní spory se řeší jen a pouze u soudu, popřípadě, že šermu se věnuje jen úzká skupinka bláznů ve sportovních a historických klubech, je na omylu. Nedávno jsem viděla živý příklad onoho živočišného napětí, jaké provázelo odvěké souboje.
Seděla jsem v trolejbuse a celkem si užívala jednoho z řady volných dnů. Bylo krásné počasí, lidé milí a usměvaví, jako by pro tu chvíli zapomněli, že jsou lidmi. Mladík na sedačce vedle mě házel laškovné pohledy do mého výstřihu a já přemýšlela, zdali ho odkázat do patřičných mezí, nebo být poctěna jeho zájmem. Než jsem se stihla rozhodnout, zastavili jsme a dovnitř se hrnula miliarda dalších lidí. Byla jsem ráda, že mám kde sedět a zvedla jsem se vlastně, až když jsem viděla přicházet člověka s holí. Nebyl starý, ale měl handicap. Bohužel si nevšiml, že se mu hned pod pozadím uvolnilo místo a rozkročil se nad starší paní, která seděla přes uličku. Nadechl se a najednou spustila lodní siréna, v podobě jeho kulometného hlasu, vyžadující na nebohé paní místo k sezení. Taktně jsem ho upozornila na uvolnivší se sedačku. Dřepnul si, nepoděkoval, a hned spustil na tu paní, jak je možné, že ho nepustila sednout. A bylo to tady. Ta rivalita, ten fanatický lesk v očích. Vzduchem létaly nadávky od hulváta až ke krávě a atmosféra by se dala přirovnat k divokému západu.
„Ale já mám průkazku!“ tasil pán, a já čekala, kdy vytasí kromě průkazky i hůl a praští paní po hlavě. Ta si nenechala nic líbit a přešla do protiútoku. I ona vytáhla zelenou legitku ZTP, která kromě nich hřála v kapse i mne a asi čtvrtinu celého osazenstva trolejbusu. A nyní jsem viděla šerm hodný mistrů. Oba se k tomu postavili, hole nehole, a prováděli seky, machy, kryty jaké neumím ani já po pětiletém tréninku. Zatímco ti dva, za hlasitého zvukového doprovodu šermovali, já vlála na tyči a docela se jim smála. Tu se z mrskajícího klubíčka těch dvou vztyčil prst a zabodl se do míst, kde bych měla hrudník, stát o metr blíže. „Ta slečna, co vás pustila, má taky průkazku,“ hrála mu na city a na svědomí „ a ani jste jí nepoděkoval“ Je zle. Jsem vtažena do něčeho, čeho bych se mnohem radši nezúčastnila. Pořád ještě mám raději šerm kordem, než průkazkami. Maník na mne koukl trochu nedůvěřivě, a tak mi nezbylo než pokrčit rameny a legitimovat se, jak za starých časů. V tu chvíli se zvednul hoch, který zkoumal to, čím mne vybavila matička příroda, a pustil mne sednout. Pohled na klání tak získal další rozměr. Teď už jsem byla opravdu blízko a hrozilo, že dostanu holí po hlavě i já, pro zjevnou sympatii s paní.
Už se to táhlo přes tři zastávky a nikdo nevěděl, jak to skončí. Lidé okolo se buď tvářili rozhořčeně, nebo, a to ve většině případů, pobaveně. Jak by taky ne, bylo to opravdu jak na sportovním utkání. Jedni fandili jemu, jiní ji, a zbytek se o spor(t) evidentně nezajímal.
A jak to dopadlo? Po té, co několik fanoušků přispěchalo paní na pomoc, pán odkráčel, a ačkoliv byl zhruba tři zastávky před domovem, vystoupil, nezapomněl ovšem hodit přes rameno peprnou nadávku. Nejpeprnější, jakou během hádky vypustil z úst. Až se trolejbus zachvěl v očekávání odvety. Paní se jen usmála: „Ty mi můžeš, tajtrlíku!“ To už slyšel pán jen skrze okénko. O to víc ho to rozlítilo. Dokonce tak, že odhodil hůl a chtěl doběhnout rozjíždějící se trolejbus. Jak vidno, také je handicapovaný jen tehdy, když se mu to hodí. Paní tedy slavila vítězství, toho dne zajisté těžce vybojované. Však se také tvářila značně vyčerpaně. Inu, šerm je namáhavý sport. A protože se tohle může stát vážně jen u nás, a není to nijak vzácná událost, musí jít o sport národní . Vždyť co člověk člověkem jest, řeší své spory s bližními…. |
|