A tu se lidé začali budit za hluboké noci. Tápali bezradně po tichých bytech a domech v té hodině mezi psem a vlkem. Cítili se svěží navzdory časnému ránu, ale zároveň velice nesví. Byli vytrženi ze svých rituálů, jejich těla nevyčkala na pokyn budíků a sama se budila s výrazným předstihem.
Byl čas prohlédnout si rozsvícená okna okolních domů a vnímat přítomnost dalších lidí. Svět ještě neztratil kouzlo velmi časných rán, tolik podobných čerstvě zasněženému městu, které každý rok překvapí nenadálým tichem a oblostí tvarů. Stejné bylo dnešní probuzení. Důvěrně známé věci vypadaly náhle jinak, nově, nezvykle. Mlha venku ležela na krajině a nedovolovala dívat se dál, než ke svým sousedům.
Ještě to stále nikdo nepojmenoval, ale všichni vytušili tu přicházející změnu. Nejsilněji ji tušili ti, kteří neuměli hovořit … Zvířata ztichla a dívala se na to, co bylo lidským očím zatím skryto. Hleděla do míst, kde lidé nic nepozorovali, pohledem sledovala pohyb, který byl lidským očím skrytý.
|
|
josefk 
play 