| Prolog |
|---|
| Svítalo. Seděl a hleděl do plamenů, které mu pomáhaly snést ranní mráz. |
|
| Den druhý |
Do rozpadlého domu foukalo všemi vytlučenými okny a mlha se snášela děravou střechou, aby zmáčela jeho vetchý spacák. Nestěžoval si a nebylo mu do pláče, tak jako tomu bývalo na začátku. Zvykl si. Vypadal sešleji a zbídačeněji než dříve, ale kdesi hluboko uvnitř se cítil lépe.
Přihodil do plamenů další hrstku listí a kůry – to poslední co mu zůstalo z večerní zásoby paliva na noc. Učil se nepřinášet si více, než potřeboval. Vždyť kdyby si přinesl více dřeva, co by jej nutilo se s ranním řídnutím noci vymotat ze spacáku a začít se hýbat?! Co by jej nutilo nehnít na jednom místě a tupě čekat na nevyhnutelné?!
Natáhl ruku bledou chladem k batohu a vytáhl zbytek chleba. Ukrojil si dva silné krajíce a položil je na cihly lemující ohniště. Oheň, ten nádherný společník dokázal vykouzlit ze starého bochníku vonící křupavoučké topinky, které přinášely společně s příjemnou chutí kvásku a kouře do úst také teplo. Teplo. Na co jiného může člověk myslet po ránu na počátku listopadu.
„Kolikátého vlastně je?“ poškrábal se rozpačitě ve vlasech a upřel pohled skrze vytlučené okno do mlhy nového dne. Neměl kalendář, dokonce ani hodinky. Dělil dny prostě - na rána, polední, večery a noci. Dál sice zůstal v zajetí naučených názvů měsíců, ale přestože tušil, že je patrně listopad, jeho oči na něj stále naléhavěji volaly „jaký listopad, což si slepý? Listí leží na zemi už desítky dní a je cítit jak se pomalu rozkládá..“. Ještě se nedokázal vzepřít kalendáři a pojmenovat nahlas to, co vidí. Ještě ne.
Pomalu vstal a protahoval chladnou nocí ztuhlé svaly a klouby. Bolelo to.
Prošel chátrajícím domem do místnosti obrácené k silnici a zůstal nehybně stát.
ONI jezdili stále. Řítili se vpřed, prorážejíce si jasnými světly svou cestu mlhou. Nikdo se sám sebe neptal, kam že se to řítí. Smysl vymizel, otázky po něm byly umlčeny. Zůstal jen pokrok a nutnost hnát se vpřed v tomhle závodě červených královen. Z místa na místo se převáželi lidé, předměty i domovy. Všichni se pokoušeli před něčím utéct nebo něco najít ve světě, kde už nebylo možné putovat, protože se zmenšil na velikost chrobákovy kuličky. Odkudkoliv kamkoliv se dalo dostat za pár dní. Přestaly existovat daleké kraje a cizí země. Změnily se na exotická zákoutí, kam je možné si odskočit za odpočinkem. Všude se všichni dokázali nějak domluvit, pokud o to stáli. Ale nic ze současného světa se nedalo nazvat nekončícím štěstím. ONI se přesto dál hnali vpřed, namísto toho, aby se na chvíli zastavili. Aby se prošli šerou podzimní mlhou a poslechli si hlas, který jim to hluboko v jejich nitru říkal.
Odvrátil svůj pohled od silnice a znovu prošel domem do jeho zadní části, kde dříve byly v dřevěných zárubních usazeny dveře na dvorek. Už dávno je ale někdo vykopl. Snad v naději, že ve starém opuštěném domě zůstalo něco cenného, co si majitel nechtěl, nebo nedokázal odnést. Od té doby dveře nebylo možné zavřít, ale to ani nebylo třeba. „Dveře mají zůstat otevřené,“ řekl si potichu a vyšel do mlhavého rána poohlédnout se po všem, co ještě může tento malý svět nabídnout poutníkovi ducha. Po krátké chvíli se vrátil s trochou vody na zalití ohniště a aby si na záda posadil svůj batoh. Jen díky němu ho lidé na první pohled nepokládali za bezdomovce. To se mohlo hodit.
***
Malé návrší nad vesnicí, která se sama nacházela v prudkém svahu, korunovala stavba novogotické kaple. Štíhlá strmá a vysoká střecha z černých a červených pálených tašek na stavbě z objemných kamených kvádrů. Ke kapli bylo třeba podstoupit prudké stoupání do kopce a před dveřmi číhalo dalších pět schodů vzhůru. Symbolika na každém kroku.
Okolo církevní stavby pak kruh stromů a pod nimi, na úpatí pod kaplí, hřbitov. Rád zde sedával a pozoroval ty, kteří sem zavítali. ONI cítili tu sílu, ale zatím ji nedokázali pojmenovat. Nevěděli o tom, proč právě zde má podobná stavba tak velkou moc. Proč právě tady při obsazování území byly vždy vztyčovány symboly, ale přesto cítili, že tohle místo není obyčejné. A to bylo moc dobře. Tím lépe pro ně. Za pár týdnů, až se tato místa znovu začnou stávat tím, čím bývala kdysi, budou mít šanci pochopit.. a přizpůsobit se. Vždyť přece v tom prý lidské plémě vyniká nad všechny ostatní. Ve schopnosti přemýšlet, vyvozovat závěry, vyrábět nástroje a přizpůsobovat své chování. „Uvidíme,“ pronesl nahlas sám pro sebe, tak, jak byl zvyklý mluvit v rozbořeném domku, kde přespával.
„Cože?“ zeptala se malá holčička. Nevšiml si, že vedle něj stojí. Škvor kterému nebylo určitě více, než čtyři roky. V doširoka otevřených očích chybělo to, co se naučil za poslední měsíce vnímat a ignorovat. Chyběla tam odtažitost, odpor, obava a strach. Vše to, co se objevuje v očích civilizovaného člověka, pokud potká zarostlého trhana s batohem, který je cítit kouřem z ohně. Jediné, co bylo vidět v těchto očích byla zvědavost ‚co uvidíme‘.
„Co uvidíme?“ rozhlížela se dívenka na všechny strany s obavou, že by mohla něco zajímavého promeškat.
„Uvidíme, jak začnou chodit ti, kteří byli dosud slepí a hluší. Uvidíme, jak ožijí místa plná síly a jak se zboří starý svět. Jak se malá kulička rozpadne na mnoho nekonečných světů a jak se znovu na světě začnou objevovat lidé,“ odpověděl jí na otázku a přitom pomalu vstával.
Sebral svůj batoh ze země. V tomhle světě nebylo dovoleno starým trhanům mluvit s malými holčičkami, které se zvědavě ptají. V tomhle světě se nepředpokládalo, že by staří trhani měli co říci. |
|
| Epilog |
| V tomhle světě se lidé často pletli... |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Hloupá Opice', 19.11.2012 21:28.
| Názory čtenářů |
24.11.2012 18:48
 josefk 
|
ještě trochu ubrat a přidat :)
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|