Jací jsou

            Chodím k doktorům zřídka. V počítačové terminologii by se dalo říct – vyměnit nebo promazat nefungující hardware-. Žádný nový operační systém na psychiatrii nežádám, ani software či větší paměť kdekoli jinde. Všechny ordinace navštěvuji jen coby obchody se součástkami. Vlastně ani nevím, proč zrovna do té zubařské přicházím přemýšlet.
            Ne že bych se tak rozhodl už ráno a na základě nějakých neodkladných racionálních potřeb: „Je na čase promyslet tu věc s investičními fondy. Nejlépe za zvuku vrtačky prokládaného nářkem spoluobčanů. Jako onehdy, když jsem se nechal inspirovat odstraňováním zubního kamene a vyřešil úspěšně koncovku šachové partie s panem X.Y.“
            Inu, bylo by to vůbec hezké? Bylo by to ještě báječnější. Dokonce by se to podobalo snu, kdybych ve skutečnosti tu partii -  i s bílými kameny -, neprohrál.
            Nejsem příliš srdnatý. Nepřemýšlím na místě, jež silně připomíná mučírnu, dobrovolně. Alespoň v tomhle jsem normální. Spíše jak vybývá nějaký ten čas mezi objednaným termínem a skutečným nástupem do křesla, věnuji se nalézání odvážných argumentů:
            „Nedívej se pořád na hodinky. Máš čas, nejméně dva lidi přišli před tebou. Ta stará paní taky. Raději si přečti ten plakát s králíčkem a mrkví.“
            „Zbláznil ses? Ten je přece pro děti, co se bojí bílého pláště.“
            „No právě.“
            „Nemám strach, jsem jen trochu nervózní.“
            „Dočkáš se!“
            „.Ale kdy? Možná bych měl odejít, určitě jim budu chybět v práci.“
            „Blbost! Omluvil ses. Podívej se na toho mladíka, takový cucák a  nebojí se.“
            „Mám jakési tušení, že jsem doma nechal něco moc důležitého.“
            „Jasně žes nechal, mozek. Vzpamatuj se, vždyť je to ostuda.“
            „Něco nezavřel nebo nevypnul.“
            „Nebo nezapnul,“ kontroluji se.
            „? Šmarjá, to mně říkáš až teď? ... Určitě nás nevezmou, až to zjistí.“
            „Žes měl rozepnutý poklopec? Neblázni, doktoři jsou na nahotu trénovaní.“
            „Nevezmou, protože na mě něco leze. Asi to bude vysoce septická chřipka.“
            „Nepanikař, já nic necítím. Jsme v báječné kondici.“
            „Ty všechno bereš na lehkou váhu a pak ječíš stejně jako já...“
            A protože by to bylo s takovýmto vnitřním hlasem jako na kolotoči, bez sebemenšího náznaku rozumné řeči, přestal jsem ho poslouchat a raději zapátral po nějakém relaxačním čtivu z lákavé brakové hromádky hned vedle reklamních letáčků na zubní pasty. Tam vám jsou poklady. Nejvíce mi padl do oka westernový sešit  Stevensonova dívka  s upoutávkou na obalu:
            Poznala jeho smrtící tajemství a jeho zabijáci jí byli nemilosrdně na stopě.
            Velmi vzrušující. Až člověk zatouží okamžitě odhalit čí to byli zabijáci a komu vlastně nemilosrdně zbyli. Šedesát dva stran? To by se dalo stihnout. Aspoň zjistím, kde se bere ta správná porce odvahy.
            I při pomalejším čtení tohoto druhu literatury, po několika odstavcích a popisech pistolníků, je brzo každému jasné s kým má tu čest. Padouch nebo hrdina, zkrátka pistolník nebojácného ražení, disponuje jen jistými fyzickými znaky. Bez nich nemá nárok. Zároveň je kniha i určitým testem. Kdo všechno, maje tyto správné atributy dobrodruha, fantazíruje oprávněně, a kdo by naopak měl své sny z Divokého západu co nejrychleji odstěhovat. A taky z míst za některým polárním kruhem, z vesmírných stanic, 20.000 mil pod mořem, ze zákopů, z Tanců nad oblaky či zubařských křesel. Nedělejme si iluze. Pravděpodobně to bude ve všech nebezpečných situacích podobné.
            Nikdo nebojácný z knihy o Stevensonově dívce, její zachránce, Stevenson samotný, jeho zabijáci, kterýkoliv jiný člověk nemající srdce v kalhotách, není pod míru. Myšleno pod tu vojenskou. Samozřejmě, že hrdina může být pod obraz. Je to jen jeho věc. A chce-li, smí si lážo plážo lehnout pod noční oblohu s malým vozem, a klidně i inkognito pod přezdívkou Malý pes. Jen nesmí být podsaditý.
            Jakmile se v dobrodružném románu dočtete o někom menšího vzrůstu, víte že nemá u autora sebemenší naději. Je to prosté. Malý člověk - malá naděje. Zpravidla nepřežije stránku. Bez schopnosti ani odvahy nemůže svému osudu čelit. A nekruťte hlavou. Není to z té mé.
            Na straně pět, ve zmíněné knize, se píše o vůdci zabijáků: „ Byl to vysoký hubený muž v dobře padnoucím obleku. Ačkoli působil chladně, nedala se mu upřít jistá přitažlivost.“ Taky jeho kumpáni z toho stejného příběhu jsou podobné velikosti a ražení: „Vytáhlý elegantní pistolník a dva širokoplecí muži v bílých košilích,“ a teď pozor „ ten menší z nich o dlaň vyšší než jejich šéf.“ Pane jo!
            A kladný hrdina? „Vysoký štíhlý muž v nenápadném kovbojském šatu,“ nebo o pár stránek dál: „Vysoký muž s ostře řezanými rysy a temným pohledem. Jezdí na koni a pohybuje se jako puma.“ Tedy až na absenci přílišné uhlazenosti v oblékání a padoušství, coby životního stylu, s totožnými tělesnými rysy svých nebojácných kolegů.
            To se to pak lumpům chodí do přestřelek nebo k zubaři. Vysoce odvážní a kolikrát i na prahu smrti elegantní: „Vysoký hubený chlapík v elegantním světle hnědém obleku byl raněn. Pravý rukáv a kabát na levé straně hrudi měl roztrhané a zakrvácené. Pod roztrženými místy se bělaly obvazy. “ Neuvěřitelné, šéf zabijáků byl krom jiného taky model.
            Shrňme si to. Odvážní mužové jsou bez výjimky vysocí. Typickou jejich vlastností bývá ostrost, tvrdost nebo chlad. Podobnými vlastnostmi potom disponují jejich oči, pohledy, výrazy tváří, slova samotná. Dá se taky říci, čím větší odhodlání, tím temnější pohledy. Případné nedostatky v charakteru nahrazují vybraným oblékáním. Tečka.

Knihu jsem dočetl. Nechávalo mne docela chladným, že zvítězil  vysoký muž s temným pohledem. Byl to kladný hrdina. A konec konců docela Jako_by_mi_z_oka_vypadl.
            Ostře jsem pohlédl na dveře ordinace. Ať si zkusí otevřít. Když nepočítám toho vyšňořeného cucáka malé kojotí postavy, najdou v čekárně jen koncentrovanou odvahu v temném pohledu muže - s vzezřením pistolníka, co chladně spočívá svou pravou rukou na pažbě racionality (ku)ráže číslo 44 -. Je jenom dobře, že jsem byl k sobě tvrdý a vzal si  obnošený oblek. Zakrvácená elegance se hodí leda těm, co dnes nepřežijí. I když tvrdý chlap je připraven na cokoli.
            Uchopil jsem opovržlivě titul schovaný pod Stevensonovou dívkou a změřil ho chladným pohledem. Jmenoval se Překvapení v Coloradu. Pchá, jaképak překvapení. Však všechny ty panáčky známe. Vysoké, s ostře řezanými rysy a chladnými způsoby. Mohl bych je popsat popaměti. Tak se chlapci ukažte.
            „ Bill Hurikán byl mohutné postavy, oblečen v slušivých kovbojských šatech,“ začínala to být nuda. „Dokud se neusmál nebo nepromluvil, nepřipomínal ničím drsného pistolníka. Zkažený chrup ho ale nakonec vždy prozradil. I ten jeho strach z trhání zubů a felčarů, který byl větší než ze smrti samotné a jenž vlastnila většina chlápků jeho ražení.“

            V čekárně se naráz oteplilo. Bylo jen otázkou času, kdy se ozve.

            „Možná bych měl odejít, určitě jim budu chybět v práci.“
            „Tady máš králíčka.“
            „Mám pocit...“
            „Kušuj!!!“