Superman George

            Dlouho jsem George považoval za úplně neviditelného. Souseda, kterého snadno přehlédnete skrze to všechno běžné, čím se normální člověk neustále obklopuje. Emancipovanou manželku, která chodí do práce, aby se vystačilo s rozpočtem, dům zatížený hypotékou, auto na cestu do práce a samozřejmě ne nepodstatný lidský potěr, zaokrouhlující vše zmíněné na rodinu. K té Georgeově určitě přináležel i pes, kvůli jehož štěkání jsem se dostavil, v doprovodu policisty, na první sousedskou návštěvu. A za něhož a jeho pána jsem ještě ten večer, po ochutnání pálenky z meruněk, u strážce zákona orodoval. Strážník Johnson nakonec psa pohladil, schoval komisnost i bloček na pokuty s tím, že se o rušení nočního klidu protentokrát nejedná.
             Ale dost už chození okolo cizích domů nebo si budete ještě myslet, že chci napsat román. Jak jsem již řekl, pan George X. byl všední sousedský typ, s jakým může přijít do styku kdokoli z nás. Ale to ještě neznamená, že ho pozveme na ryby nebo mu pískáme pod oknem pozvánku k řece, na fotbal či do hospody, podobni odrostlému Huckleberry Finnovi.
            Tudíž fakt, že jsem ho v nějaké hospodě potkal, můžeme označit za obyčejnou náhodu. Koneckonců ohromující nebylo ani tak setkání samotné, jako spíš George zevnějšek-pláštěnka supermuže:
            „Ahoj, Supermane,“ pozdravil jsem souseda a připadal si jak známý Clarka Kenta, „Georgi, nevadí ti, že tě oslovuji Georgi?“ neodpustil jsem si sarkazmus.
            „Dáš si pivo?“ odpověděl mi otázkou
            „Raději kafe, jsem tu autem,“ odvětil jsem a odpustil si otázku, zda může být létající hrdina, na rozdíl od přízemních řidičů, pod vlivem. Poděkoval jsem servírce a do nastalého soukromí, které mi pro komiksovou zpověď přišlo dostatečné, vyřkl větu, jako bych se ptal na chronický kašel: „Jak dlouho to trvá?“
            „P., myslím, že jsi dobrý chlap. Taky se domnívám, že se na tebe můžu spolehnout a budeš diskrétní.“
            „Hele, nemusíš říkat nic. Nakonec jsem tě ani nemusel potkat,“
            „Ne, to je v pořádku,“ skočil mi do řeči, „ já jen kvůli dětem, aby neměly z ostudy kabát. Stejně by ses dřív nebo později zeptal. Mám to … prostě odjakživa,“ řekl nepřítomně, zahleděný do pěny plzeňského, „ale až teprve před rokem jsem začal žít takhle, takřka Jekkyll a Hyde. Bojím se, že to nezvládám.
             Už jako dítě jsem měl chuť strhávat na sebe pozornost. Jenže opravdu úspěšný jsem nikdy nebyl. Asi poprvé jsem exhiboval v roli dobrovolníka z publika, když do našeho městečka přijel známý estrádní umělec – Strýček Třešnička –. Přitom jsem toho chlapa bytostně nesnášel. Připadal mi rekordně nezábavný, jak se pořád pitvořil a vyluzoval různé zvuky.  Hotová zvířecí farma.“
            „Pamatuji si na něho, taky k nám jednou přijel.“
            „Nevím proč jsem to tehdy udělal,“ pokračoval George, „asi něco ve mně, silnějšího než já. ( George si svou trpitelskou roli tedy pěkně nachystal, prý silnějšího jak on. Při těch jeho pěti stopách a fous, to je kdekdo nebo kdeco.) Nějaká nezvladatelná síla mi vymrštila ruku a bylo. Rázem byl ze mne Třešničkův pomocník.
            Předváděl jsem na pódiu, které představovalo zaoceánskou loď, lodivoda, točil virtuálním kormidlem jako pominutý a předstíral mořskou nemoc. „Strýček pošuk“ do toho všeho kokrhal, mňoukal a štěkal a nutil mě, abych imitoval prase. Když jsem odmítl, začal všem vykládat, jaká je to náramná legrace.  Ale mně byla prostě obyčejná hanba. Pak, jakoby toho nebylo dost, tahal z malých fakanů rozumy, co a kde doma mají. Já vůl, abych si snad vylepšil reputaci, mu vyzvonil, kde si máma schovává cennosti, táta rum a nemravné časopisy, kam chodíme na záchod, co je vedle něj, pod kterou pelestí jsou babiččiny úspory. Co ti mám vykládat, ostuda jak Brno. Doma mi na pozdrav neodpovědělo ani rádio.
            Dál to nebylo jiné. Odvaha, následný vstup na pódium a zákonité fiasko. Znehodnotil jsem vystoupení kouzelníkovi. Předčasně ukončil školní divadelní představení zraněním hlavního představitele – mima Veselého Kujóna a učitele Kšandičky v jedné osobě-, který pád do orchestřiště přežil jen zázrakem. Během legendárního představení cirkusu Diego rozzuřil lva, prý až do toho dne zdánlivě apatického. Vlastně jsem pokazil pět po sobě jdoucích vánočních besídek. A to jsem stručný,“ vložil smutně George svoji hlavu do supermanových dlaní.
            „Jenom pět? To není na devítiletou školu až tak špatný výsledek,“ snažil jsem se ho utěšit.
            „Prosím tě, od šestky se na mne vztahoval přísný zákaz vstupu na jakoukoli produkci. Vůbec je nezajímalo, že mám Tichou noc hluboko v srdci a cinkot rolniček mne spolehlivě rozněžní jako Matku Terezu v kalhotách.“
            „Ale Georgi, kdo prožil úplně normální dětství. Každý z nás je občas nechtěným divákem vlastních trapasů, neznám nikoho kdo by čas od času neměl nějaké to smolné období.“
            „Ty mě vůbec neposloucháš. Tohle není malé období proher a nepatrných šrámů. To co prožívám je Třicetiletá válka, úplné Waterloo osobnosti. Připadám ti snad v tomhle jako manžel, otec nebo dokonce vedoucí spořitelny?“ Zaúpěl a ukázal v marném gestu na chlapecký sen – vyšité „S“ – na modrožlutém pozadí, tedy spíše popředí.
            „Popravdě, ne. Ale je to lepší než kdybys nosil podprsenku s krajkou. A kdoví, možná časem někoho zachráníš doopravdy,“ lhal jsem o 106.
            „Myslíš? Zatím jsem pomohl najít dva zatoulané psy, našel jednu peněženku – za kterou jsem místo pochvaly dostal deštníkem-, a chytil zloděje, který byl, jak se později ukázalo, slabozrakou stařenkou, která si pouze popletla aktovky.“
            „A co třeba dnes?“
            „Škoda mluvit. Dnes se mi nepovedlo nic menšího, než v parku zrušit běžecký závod. Štafetový kolík jsem musel samozřejmě vrátit a protentokrát vyvázl s napomenutím od strážníka.“
            „Není to tvoje chyba, neměli tak rychle utíkat,“ začaly mi cukat koutky.
            „Proč jenom já? Někdy schází opravdu jen ten pověstný krůček, abych neskončil na druhé straně zákona.“
            „Nic se neděje jen tak,“ předstíral jsem nepokrytě fatalistu, „vezmi si kupříkladu toho pavoučího muže. Všichni ho měli za blázna, pouštěli kvůli němu houkačku častěji, než kolik bylo požárů v celém okrese. A teď vydal knihu Skandál v 180. patře a je v balíku.“
            „To není tak jednoduché, mám závrať. Znáš mě, nelítám ze zásady a na firemní školení si beru týden dovolené navíc, abych stihl vlakem přejet celý kontinent. Víš, já nejsem jako on.“
            „Jako kdo?“
            „Jako Superman.“
            „Vážně? To bych do tebe neřekl,“ neodpustil jsem si laciný vtip.
            „Totiž jsem jako on, jen úplně jiný.“
            „Georgi, nakresli mi to, začínám se trochu ztrácet.“
            „Jsem jeho protipól.“
            „To už tu bylo,“ zívl jsem.
            „Ne Lex Luthor či jiný zloduch. Superman, jen úplně nešikovný. Asi to tak má být. On je snem, zachránce a já skutečná, úplně neschopná verze – realita.“
            „Ale to by byl velice snadno každý z nás. Nebo znáte, pane Supermane, někoho, kdo umí lítat nadzvukovou rychlostí? A ještě k tomu v pláštěnce?“
            George na mé invektivy přestal reagovat: „Navíc mne navštěvuje jeho otec.“
            „Tak na tohle nemám čas...“
            „Duchovní otec, autor toho komiksu.“
            „Ten už je přece dávno mrtvý!“
            „Je živý až dost, chodí ke mně do kanceláře a ptá se na moje sny, vzpomínky, na mé pravé rodiče, na moji planetu – na Kryton.“
            „Nejméně jeden z vás je blázen, to ti garantuji, milý Clarku Kente.“    
            „Nevím sám co mám dělat, čemu věřit. Radí mi, abych začal trénovat, odjel na nějaké soustředění na Severní pól a tam nalezl své ztracené schopnosti. Myslíš, že to mám zkusit?“
            „Zkusit skočit z dostatečně vysokého věžáku a chvilku letět? Taky by to bylo určité řešení, aspoň bys přišel o ten elastický trikot – definitivně. A pravděpodobně nejen o něj. “
            Začal jsem být hrubý, ale chápejte mě, na tenhle kreslený svět jsem prostě nikdy nebyl a z literárních hrdinů jsem akceptoval pouze Nikolu Šuhaje. Poetického loupežníka, který je natolik mrtvý, že mne zaručeně na pivo nepozve. Nemohu a nechci připustit lítající textilii s obličejem svého souseda a nakonec ani kohokoliv jiného. Taky jsem mu to řekl: „Georgi, kamaráde, máš vážný problém. Buď změň krejčího, nebo zajdi k doktorovi, ale mě vynechej. Já tyhle profese neovládám. Módě nerozumím a psychiatrii považuji za sprosté slovo. A pokud se mně jenom snažíš naznačit, že v tom dresu není místo na peněžku, ha ha ha, tak to tvoje pivo rád zaplatím. Ale teď už fakt musím.“

            Od té doby jsem se sousedovi Georgeovi snažil vyhýbat. V podstatě to ale nebylo nutné.
            Odstěhoval se i s celou rodinou bůhví kam jen pár týdnů po tom našem bizarním rozhovoru. Říkalo se, že odešli někam na sever. Jisté je, že po nich zůstala jen ta zvláštní příchuť zpovědi jednoho bláznivého odpoledne. A zmizela by časem docela i ta, nebýt událostí, které celou tu věc postavily do nového světla.
            Po čase jsem začal tušit, kam se mohl George podít. Začali k nám chodit velmi zvláštní lidé. Jeden, knír zakroucený k nebi, kotlety po španělském způsobu, sečtělý, to se pozná na první pohled, a zda by prý nemohl tchán odjet do kraje svého srdce – Dulcinea a zabránit tam stavbě atomové elektrárny Větrné mlýny. Údajně to nikdo jiný nedokáže. A po něm další, který tvrdil, že naše tlustá kočka se jmenuje Garfield, a nadával nám, proč jí nepřestěhujeme pelíšek do bytu. Prostě samí cvoci. I ten s tím vysokým kloboukem, co se motal u naší králikárny, a představil se jako kouzelník Pokustón. Přitom to byl normální zloděj. Po jeho návštěvě zmizeli dva výstavní samci: Bob a Bobek. Prý mohou udělat kariéru. Určitě! Na paprice!
            Zanedlouho po anglicku odešel tchán a zatoulala se i naše kočka. A protože se v naší čtvrti množila tajemná zmizení jak houby po dešti, raději jsem všechny cesty vedoucí k domu důkladně zabezpečil a zamkl, a dovnitř pro jistotu nikoho nepouštěl.
            Ženu jsem po nějaké době do všeho zasvětil. Alespoň do toho, co jsem věděl nebo tušil. Vzala to poměrně statečně a pravila, že pokud by se jí něco podobného přihodilo a mohla si vybrat, dala by přednost Kočičí ženě nebo Angelice, markýze andělů. A já, v tomto druhu humoru za normální situace zdrženlivý, jen nechtěl, abychom skončili jako Lauer a Hardy. A oba jsme si oddechli, že jsme ze hry – kvůli nedostatečnému počtu rodinných příslušníků – coby Klabzubova jedenáctka.
            Uběhl podzim, zima. Na jaře jsme sundali okenice, odemkli zahradní branku, ať tedy přijde to, co přijít musí. Uvařili si kávu, sedli na verandu a čekali. A protože navečer začalo přituhovat, odešli jsme na noc domů. Snad tedy zítra, říkali si už docela smíření. Druhý den jsem šel brzo ráno stříhat stromky, bylo krásně a takřka zapomněl na celý svět.  Až po několika hodinách mne žena zavolala na oběd.
            „Tak co? Stavil se tu někdo?“ zeptal jsem se.
            „Musíme počkat,“ odpověděla.
            Objal jsem jí kolem ramen: „Nebuď smutná, třeba jsme je odradili těmi petlicemi a zámky, jen co zjistí, že máme otevřeno, určitě někoho pošlou.“

            Už ani nevím kolikátého je. Jsme v naší ulici takřka poslední, kteří zbyli. Většina sousedů odešla: Bonnie a Clyde – páreček temperamentních novomanželů odnaproti, strážník Johnson se svým psem alias Bela a Sebastian, Smithovi, Adamsovi, Lassie i nenápadná rodina seveřanů co začala vypadat jakoby Sněhurce a sedmi trpaslíkům z oka vypadla. Dokonce i bezdomovec Joe, který získal novou identitu Tarzana.      Docela jsem jim všem záviděl a zároveň cítil určitou křivdu. Já, který potkal prvního z nich.
            Přesto jsme se společně se ženou poctivě připravovali na všechny eventuality našeho možného budoucího života. A jelikož k nám nikdo na návštěvy nechodil, měli jsme dostatek času na výrobu různých rekvizit pro všechny potencionální filmové a literární postavy. Manželka šila kostýmy pro mušketýry, fantomy a vesmírné zachránce a já vyráběl indiánské tomahavky a konstruoval Batmanovi superauto. Zprvu se v ulici, tu a tam, zastavila i nějaká komise. Prý z krajského města, náležitě zakroutila hlavou, pak zapečetila prázdné domy a zeptala se nás, zda nechceme odjet. Nakonec přestala jezdit i ta.
             Ulice, v kterých už dávno bydlel pouze vítr, zarostly travou a bezem, elektřinu ze státních elektráren nahradila ta z naší nové větrné, z města se stal ostrov a z nás dvou trosečníků Robinson s Pátkem.  Ale přesto stále ještě věříme. Že se pro nás najde to správné životní poslání, skutečná identita, pro kterou se vyplatí žít i zemřít. Že jednoho dne, barva naděje-modrá, nadzvukově rychlá pláštěnka našeho supersouseda George-, rozetne bílý stratocumulus na severu.  Spásné znamení příchodu člověka, který byl kdysi, jako my dnes, dočista k přehlédnutí. 
            Dívejme se proto prosím pozorně.