8. 2. 2017

Zamrzlí v čase
čekáme na léto
a levnější zeleninu,
jenže ten vlak stejně nikdy nepřijede
jako my se nehneme z místa;

krásně voníš,
nekonečnem horizontu,
budoucností, ze který mě pálej oči,
a někde vzadu si na něco nemůžu vzpomenout;

naštěstí si nebudeme rozumět
ani posunkovou řečí,
těla, v eklektickym zápalu a chtění po životě kdy člověk chňapne jako honící pes
po první srně kterou vystopuje v mlází nebo je to možná tak skutečný jako když máš hlad,
možná moc přemýšlím o životě, kterej mizí jak alkohol v našich tělech,
a to ostatní mi uniká včetně tebe;

a to je dobře,
nikdy tě nebudu muset hlídat,
oprávněně i s mojí věčnou paranoiou,
pokaždé když si pohledem opřu duši o tu tvou,
tak mě pohladí,
uleví se mi
a tak to asi má být.