Už ani nevím, jak jsem se tu dlouho pachtil a ztrácel čas bůhvíčímzajímavým, skrz dna pozoroval svět, který se pozvolna měnil jako slehlá pomalu se zvedající stébla jarní trávy, v kulatejch průzorech všech hezkejch otupělostí.
Ve skutečnosti jsem mařil čas s rtutí v hrdle, co se mi nalévala do nohou a brzdila mě v pohybu, i když některejm událostem dávala svou setrvačností překotnej spád, ale ne tak jak jsem si představoval.
Už teď nevrhám stíny do protoulanejch nocí, ale z těch momentů jsem nasál nezapomenutelnou temnotu se zrcadlením krás všech všedních dnů v matnym horizontu ztrácející paměti.
Myslím, že místo slavobrány rozloučení lemovanou dívkami a rozkvetlými růžemi dám tomuhle městu vystrojit ten nejkrásnější pohřeb žehem, jakej si dokázalo představit, kdy se půjdou všichni ohřát k dohasínajícím slabostem s vědomím, že ke zběsilosti neni potřeba vůbec nic.