Za strání,za polem hluboký les.

Za hory,za doly černý bez.

Sedí tam chlapeček,

kolem stádo oveček.

Pláče a zpívá,

někam se dívá.

Zpívá tak hlasitě,

za srdce vezme tě!

Zpívá o panence svý,

která už na věky spí.

Slzy mu padají,

myšlenky strádají.

„Ať už nebrečí

a ovce nebečí!“

Žalozpěv putuje mýtinou dál,

slzy na tváři pořádají bál.

A on jen zpívá,

duše se mu svírá.

Vždyť jeho panenka,

střelená srnka,

už na nebi do struny brnká.

Dnes,pro ni jen,zvoní kostelní zvony.

Slyší je v uších,

vidí je v očích.

On snad už blázní,

když vzpomíná na ni.

Ovce už nebečí,

on snad nebrečí,

ale zpívá dál,

co komu udělal,

že si Bůh vzal,

člověka,kterého miloval.

V zoufalství ze smutku,

pospíchal za ní.

Položil na hrob jen kytku