Je zima a prší a potřebuju utéct. Jdu se schovat do nejbližší kavárny, se skupinami lidí přede mnou i za mnou. Nikdo z nás nechce být mokrý. Všechny stoly jsou obsazené, špatnou němčinou oslovím chlápka u jednoho menšího stolku; dovoluje mi si přisednout a ukazuje mi zažloutlý chrup. Podle toho, jakým způsobem míchá cukr v kávě a přikládá si sklenici k ústům, poznávám, že to rozhodně musí být pravý Vídeňan. Přichází servírka. Je malé, drobné postavy. Má bledé, trochu dětské ruce a tváře se jí co chvíli zbarvují dorůžova. Objednávám si a napadá mě, že ztratit se a utéct před deštěm a vůbec vším v cizím velkoměstě je zoufale krásné. Za okny sleduji šedé nebe, které se zdá každou minutou tmavší. Ulice se začínají vylidňovat a kavárna plnit. Je tu můj žlutozubý vídeňský přítel, který si při popíjení přeslazené kávy čte dvoje noviny najednou. Je tu stará paní, jež chová v klíně malého pudla, který jí s jejím dovolením olízává všechnu šlehačku z kávy. Jsou tu dva mladí intelektuálové, kteří si čtou každý svou knihu a občas jeden nebo druhý vzhlédne, aby se ujistil, že jeho přítel ještě sedí na svém místě. Je tu dáma ve středním věku, která svou rtěnkou barví cigaretu za cigaretou, a pokukuje po pánech, kteří odkládají na věšáky své klobouky. A jsem tu já, kdo si zapisuje do svého deníku. Servírka mi přináší horkou kávu, která voní tak, že připoutá pozornost i Vídeňana vedle mě, jehož sladká káva už o své nejintenzivnější aroma přišla. A podává mi také velký kus masitého čokoládového dortu, ze kterého se mi na první pohled udělá trochu úzko. „Děkuji, slečno,“ řeknu, lehce ji ťuknu do hřbetu malé ručky, a potom trochu ztiším hlas, „v kolik tu dneska končíte?“ Mladá servírka ještě o něco víc zčervená, roztomile se ušklíbne a odběhne rychle pryč. Můj přítel Vídeňan zvedne hlavu od čtení a nenápadně na mě mrkne. Žena, která plní popelník rudými špačky, na mě přes šedý kouř mrkne také a zamává. Místnost se mi zdá menší. Pustím se do dortu. Vídeňský přítel cosi mručí a naštvaně otáčí novinovou stránku, až ji natrhne. Dort na jazyku je sladký tak, až mám pocit, že se mi zkroutí všechny údy v křeči. Hbitá servírka utíká od jednoho stolu k druhému a u toho se jí lehce vlní sukýnka. Naberu vidličkou další kousek toho sladkého jedu a najednou zjišťuji, že mám servírku za zády. „Promiňte, zapomněla jsem vám dát ke kávě čokoládu,“ řekne nahlas a bez koketního zabarvení hlasu. Uražen se na ni ani nepodívám a cpu si do úst dort. „Hehe, už tam jednu máte, chlapče,“ řekne ten zvědavý chlap a vylije si trochu kávy do klína. Kouknu se na podšálek, kde mám teď dva malé zlatě zabalené bonbóny. Jeden je trochu natržený. Když ho rozbalím, vidím, že na rubu zlatého papírku je německy napsáno: v devět. Hbité stvoření se na mě za své rychlé chůze usměje, úsměv jí oplatím a rychle sklopím zrak dřív, než se zastaví u dámy s rudou rtěnkou, která si za svou novou kořist nejspíš bůhvíproč vybrala právě mě. „Já půjdu,“ řekne Vídeňan, když si kapesníkem vysuší kávu z kalhot. „Nashledanou. Hodně štěstí, mládenče. A,…“ a další slova, na která mé dva roky němčiny nestačí. Potom se zvedne, dojde k baru, zaplatí a odejde. Zmizí za dveřmi, ve kterých se stihne ještě s někým srazit. Navždy sbohem, vídeňský příteli. Ten někdo je na kost promočená dívka v mém klobouku. Chvíli se rozhlíží kolem, stůl po stolu. A nakonec mě najde. „Kreténe,“ čtu z jejích tichých úst, když se blíží ke mně. Svleče si mokrý kabát, pověsí ho na věšák, sedne si na židli naproti mně a zhluboka dýchá. Své krásné, ač už trochu okoukané oči upírá na mě. „Co si to tam píšeš?“ zeptá se. „Slova,“ odpovídám a jakoby nic si ukrojím další kus čokoládového dortu. Přichází mladá servírka, s nikoliv zklamaným, ale zmateným výrazem ve tváři a ptá se, co si slečna žádá. „Řekni, že bylinkový čaj.“ „Bylinkový čaj, prosím.“ „Petře,“ nahne se ke mně, a po jejích vlasech stékají velké kapky a dopadají na stůl, „tohle už mi nedělej. Když to děláš v Praze, tak mi to nevadí, protože se otočím a jdu domů, ale tady to nejde. Nedělej mi to v cizím městě. Nedělej to ve Vídni!“ „Máš přece peníze. A jsi už velká holka, mohla ses někam zašít a ráno odjet sama.“ „Proč, když…“ zeptá se, než se objeví servírka a podá jí horkou vodu s čajovým sáčkem. „Danke,“ zamumlá arogantně. Servírka si mě vyčítavě prohlédne a odejde. Toho si ona snad všimne a její pohled se přesune ke dvěma bonbónům na mém podšálku. Zatváří se tak, že mám až dojem, že pochopila. Ha, nesmysl, jak by to mohla pochopit? „Je to hra,“ řeknu a zavírám svůj deník. „Já vím, že si to užíváš. Divím se, že tě to už nenudí, když už jak dlouho nepřicházíš s ničím novým,“ říká ona mezi louhováním čaje, který každou vteřinou zbarví vodu ještě sytěji. „Ale nedělej to teď, když jsme sami. Teď, když jsme daleko od rodičů, od všech, jak jsme tak dlouho chtěli.“ A pak dodá: „Prosím.“ To slovo prosím, slovo sladší než čokoládový dort, mi proleze útroby a zanechá v mém výrazu ozvěnu nechuti. Ale osladí mi krev, a já cítím, jak mi v srdci křičí lítost. A srdce poroučí: utěš jí! Položím ruku na tu její, mokrou a promrzlou, a druhou rukou jí odhrnu vlasy z čela. Pára z čaje příjemně hřeje, jak se plazí po naší kůži a zanechává na ní nepatrné kapičky teplé vody. Je krásná, i když je mokrá jako pes a kolem očí má černé kruhy rozmazané řasenky. Voní, i když všechnu její vůni přebíjí bylinkový čaj a hustý kavárenský kouř a parfém té hrozné ženské s rudými rty. Hodiny ukazují půl deváté. Vím, že jí musím vzít pryč a někde zabalit do deky, a jako dítě uložit spát. Slíbit jí, že už to neudělám. Že už nebudu utíkat a nechávat jí v davu pod rozbouřeným nebem. Políbit jí na čelo a oči. Odpovědět, že jí taky miluju. „Prosím vás, pane,“ zastavuju kolemjdoucího číšníka, „zaplatíme.“ Její oči děkují. Vyndá ruku z té mé a dvakrát se napije čaje. Číšník se ptá, zda budeme platit dohromady. Zavtipkuju, že ten čaj si zaplatí slečna rozhodně sama, ale pak mi dojde, že ona neumí německy. Číšník se zasměje a podá mi účet. A ona dál pije a dívá se někam za mě, a mě bodne znovu u srdce, že němčina není to jediné, v čem si neporozumíme. A tu se přede mnou objeví servírčina záda, která slibují tolik nových věcí… Hodiny ukazují půl deváté, jestli chci dojít do hotelu a zpátky, budu si muset opravdu pospíšit. „Jdeme,“ rozkážu. Vycházíme ven, ona se ještě česky rozloučí se servírkou. Já na ni mrknu a ukážu na velké hodiny na stěně. Tváře krásné Rakušanky znovu zrudnou a její nožky rychle odcupitají k baru. Přestalo pršet, noc nás urazí pouze podzimním chladem. Nebo spíš mě, ona má o důvod víc se ke mně přitulit a také to udělá. A až poté, co to udělá; když se pevně chytne mojí ruky a přitiskne se ke mně, si uvědomuji, že i kdyby mě teď jakkoli naštvala, tak už bych neměl sílu jí nechat stát v davu. I kdybych byl věděl, že na mě někde v kavárně čekají rakouské heboučké panenky. Pokaždé ta hra končila takhle. Možná jsem se už od začátku podvědomě těšil na konec. |