Skrz umatlané sklo tramvaje jsem viděla malého kluka jít v doprovodu otce, či koho, směrem ke krámku s hudebninami. Napadlo mě, že jsem možná svědkem něčeho velkého, důležitého, roztomile nehmotného, ale přece trvalého; vždyť koupě hudebního nástroje bývá vždy něčím výjimečným. I kdyby měl ten chlapec nástroj časem odložit a nechat na něj prášit spoustu hluchých let, to, jak se s citem snaží mrtvé dřevo rozezvučet a vtisknout mu trochu vlastního dechu, to je přece sám o sobě příběh, který - ač v nás třeba přestane růst – nikdy neuschne.

Vím, že jsem přesně tohle chtěla, vím, že to zvládnu. Ale přece mi chybí něco, co by mi alespoň připomnělo pevný otcovský stisk, pohled nebo tón hlasu.

Všichni ostatní už odešli, pokoj se zdál tichý, i když hrála hudba. Šla jsem se na záchod upravit, dolíčit a umýt si ruce pod horkou vodou. Byl v obýváku a pomalu usínal ve stoje jako kůň. Oblékla jsem si kabát a zapnula všechny knoflíky. Až na jeden, který chyběl. Stála jsem na místě a čekala na tu pravou chvíli se rozloučit. Ani jsem si nevšimla, že se pohnul a už stál těsně blízko mě. Pořád ještě nepromluvil. Nevěděla jsem, jestli se jeho rty loučí, nebo se mě snaží přemluvit, abych zůstala.

Pamatuji si, když jsem šla s tátou do hudebnin já. Bylo to na Hradčanský a mě bylo šestnáct, tedy asi o deset let víc než tomu chlapci. Učitelka mi řekla, že v tak pozdním věku už ze mě nemůže být hudební génius, jenže o to vůbec nešlo. Chtěla jsem se dotknout aspoň konečky prstů krásy, kterou nám hudba přináší. Skrz klaviaturu, těžký a složitý mechanismus.

A vlastně to bylo všechno smutné – tak jako ty vyšší klavírní tóny – slova, která jsme si řekli, chvíle, kdy jsem od něj poodešla ke křeslu a tím odmítla další něžné polibky probírajícího se koně a ty krásně srovnané, ale opuštěné knihy všude kolem. Dohrávající hudba, slabé světlo…

MOŽNÁ, že věděl jaké housle si vezme hned, jak vstoupil dovnitř.

JEHO ponížené místo na kolenou mezi mýma nohama.

MOŽNÁ je dlouho obcházel, aniž by se byť jen letmo toho hnědého leštěného dřeva dotkl.

JEHO omluvy za to, že je tak unavený. Mokré oči.

MOŽNÁ se mu potom zajiskřilo v očích a ukázal otci, jaké se mu líbí.

JEHO přílišná čitelnost a moje touha spolknout všechno, co svět nabízí. Myslel si, že mě dostal a přitom se stal dlouho tráveným kusem masa. Měla jsem chuť zařvat, že: „Jsem jen o rok starší než tvůj syn!“ Měla jsem chuť zavolat mámě a říct jí, že už dneska nepřijdu, že se muchluju s jedním starým chlapem na kanapi, že si to užívám a že jestli chce, může nám poslat krabičku Camelek.

V noci je Praha plná světel – malých zlatých mušek oslavující svou část dne. A láká svým půvabem lidi v přeplněných tramvajích. I mě lákala. Pozorovala jsem je, všechny nezávisle si plující v nekonečnu černé hustoty tmy, a chtěla jsem vyskočit ven a projít se podél naší řeky. Popadnout dech. Zbavit se na chvíli těch klavírních ozvěn, které mi v žaludku prostřely podivnou plesnivou hostinu.

Řekla bych: Vltavo, utiš tu hudbu ve mně! Zahraj mi něco svého. Nic vášnivého, nic přespříliš krásného. Zlehka.