A motýl se zamotal do záclon.

Přestávám rozlišovat den a noc. Snídám tequillu, večeřím černý kafe.

Díky svému novému životnímu stylu znám spoustu nových lidí. Znám spoustu hudby ze sedmdesátek. A už se nebojím kouřit z okna; máma to neměla ráda. Teď je máma daleko.

Jenže okno z mého hotelového pokoje je oknem do světa, kterému moje duše říká ne, ačkoli oči tu chtějí zůstat navěky. Není to pokus o tragickou romantiku, jen ta nutnost uznat, že něco krásného k vám nepatří. Že k vám patří něco jiného, možná stejně krásného, ale jiného. A proč se města zdají v noci krásnější než lesy?

Protože světýlka.

Cosi, co vám podvědomě připomíná hvězdy, ale nejsou to hvězdy, je to náhražka; všichni to ví, i vy to víte. Je to jako když slyšíte zvuky a myslíte, že někdo klepe, protože jste sami a chcete, aby někdo zaklepal. Podvědomě.

„Vstupte.“

„Danieli?“

„Co tady děláš?“

„Přišla jsem…“

„Jak jsi mě našla?“

„To je teď jedno.“

„Jo, to je.“

Je to jako když posloucháte koncertní nahrávky Pink Floydů; stejně tam nejste, nemůžete být.

„Promiň.“

„Ne, neomlouvej se. Jestli to byla tvoje vina, už jsem ti odpustila.“

„A co máma?“

„Ta taky.“

„Chceš pustit nějakou hudbu?“

„Jasně, pusť něco.“

A jako když v noci cítíte kolem boku něčí ruku, a v dlani čísi prsty, ale jen proto, že to tak chcete.

A tak si pustíte jeden dlouhý živák i s aplausem.

„Víš, že jsem si koupil ten šampón, co jsi používala?“

„Ale ten je přece dámskej.“

„Jenže já si jím nemyju vlasy. Mám ho jen proto, abych si mohl skrz tu vůni přivodit…“

„To je hezký…“

„To je ubohý. Pekelně ubohý. Je to všechno, na co jsem se zmohl.“

Vychováváte sami v sobě pocit něčeho, co není. Ale je to věčné, pokud věci, co nejsou, mohou být věčné.

A kdysi někdo, nějaký básník, možná Wilde nebo někdo jiný, řekl, že jen nenaplněná láska může být romantická. A to je asi ta odpověď na věčnost něčeho, co není.

„Ne, je to hezký.“

Všichni o tom přece rádi čteme. Máme rádi lásku v pevné vazbě.

„A ty se… ty se nezlobíš?“

„Ne, proč bych se zlobila?“

Je tam všechno tak krásné, že? Až vás to přestane stejně jako autora bavit. A připíšete si tam komplikace.

„Mám tu vůni rád.“

„Já vlastně moc ne. Nemáš tu něco k pití?“

„Už používáš jiný šampon?“

„Dávno. Je to taky dlouhá doba, co jsi mě neviděl.“

„To je. Proto se divím, že jsi přišla.“

A autor se v návalu přesycení rozhodné svoje postavy zabít.

„Já nevím. Začínám se divit taky.“

„Počkej, proč? Ty tu nejsi ráda?“

„Je to divné město. Nic pro mě. A pro tebe taky ne.“

„Proč ne? Co je na něm špatnýho? Mně se tu sakra líbí!“

„Tak se hned nerozčiluj…“

„Počkej, kam jdeš?“

„Pryč.“

Píseň a aplaus. A další píseň a další aplaus. Ale všechno je to zkrácené, všechno je to uříznuté. A hlavně skončené, dávno předtím, než se to na vašich přehrávačích spustilo.

„Jdeš pryč, protože jsem řekl jedno pitomý sakra?“

„Ne. Protože jsi úplně stejný. Stejně hrubý, stejně nerozmyšlený a dětský.“

„Co to kruci… dětský!“

„Nevíš, co chceš, Danieli. Ani teď, stejně jako před dvěma roky.“

„Zmiz!“

„To taky budu muset udělat.“

I když někdo to naopak vysvětluje tak, že autor své postavy vytvoří, ale dál se o ně nestará. Sami se v jeho příběhu chovají podle vlastních možností.

Nevíš, co chceš, Danieli… jako literární postava bych těch možností asi moc neměl.

A jistě vypadám, teď, tady na okenním parapetu jednoho hotelového pokoje s cigaretou, a tváří obrácenou k náhražkám hvězd jako postava nezajímavá, nepodstatná a nudná.

Jako nesourodá hromada přívlastků. Nebo jen jako člověk ve špatném městě.

Ale mohl bych být věčný, kdybych nebyl skutečný. Věčně zavřený v hotelovém pokoji se svými živáky. Neživý toužící po životě. Potom bych poprosil svého autora, aby mě dal trochu dohromady.