To, jakou vůní voníte, je pro ostatní ještě méně důležité, než si myslíte; pokud jim nebudete vyloženě smrdět, pak je všechno v pořádku. Proto myslete při výběru parfému na sebe. A jen na sebe. Nakonec oni z vás chtějí cítit alkohol. A to, že vám voní vlásky, vám řeknou tak jako tak. Na dívčích záchodech se nějaké osoby vytahují, kolikrát měly pohlavní styk právě na místě, které byste snad nazvali nejvulgárnějším. Proč? Ony chtěly být vulgární. Nebo nechtěly vůbec nic. Kašleme na závislost. Ať žije hudba. Kašleme na nekonečno. Ať žije čas. Lidé se umí bavit morálně, ale většina z nich se baví jinak. Třeba s hlavou v cizím klíně. Třeba s hlavou ponořenou v kýbl. Nakonec je to jedno, když si nevidíte na špičku nosu, ne? Můžete složit hlavu, kam jen chcete. Ale viděli jste ho sami. Mezi stovkou tváří, dvěma stovkami očí, pěti zapálenými cigaretami. A byly to jedny z těch očí, které vás viděly, ale nepozorovaly. A to se vám líbilo. Lesk světla, krásná hudba, absence jakéhokoliv citu. Ruce kolem vás sází na to, že stačí krásná hudba. A nejspíš ano, stačí. Teď stačí. A byly to jedny z těch očí, které vás pozorovaly, ale nezíraly na vás. A to se vám líbilo. Když tančíte, když pijete, když kouříte a bavíte se s lidmi, kteří vás nezajímají, pak v tu chvíli ztrácíte náboženství. Smějete se, ačkoli za dvě minuty nevíte čemu. Jste zavázáni jednomu člověku za cigaretu a za chvíli žádáte nenasytně další. Pak s vlasy provoněnými drahým parfémem a rozmazanou rtěnkou, ve víru vyzývavého tance ztrácíte náboženství. A aniž se opijete úplně, tančíte už u pomalé hudby s třetím mužem. S dalším lísajícím se mužem v propoceném tričku, který si s vámi povídá o všem, co vás nezajímá. Ale chcete to slyšet, protože ty oči už tu stejně nejsou. V ten okamžik ještě nevíte, že samota není tak jednoduchý nepřítel, a nejde zahnat třemi pomalými tanci, nebo dalším vzkazem na zdi dámské toalety. Chcete ty oči, ale děláte všechno proto, abyste dostali něco jiného. Je to nejspíš pozůstatek z toho, jak jste jako malí doufali, že vám láska a všechny ty životně důležité věci spadnou sami z nebe. Nespadly. Ale vy budete zbytky té naděje nosit navždycky na tričku. A nesnažte se je vyprat. Libujete si ve svém dojmu, že jste našli krásu v podobě štíhlých bledých paží. Ale ta krása je výparem vycházejícím ze sklenice. A ze všech těch pěti písní, na které jste tančili, se vám skutečně líbí jen jedna. V tu chvíli, kdy tančíte na ty ostatní čtyři, ztrácíte náboženství. V tu chvíli, kdy prosíte nějakého Michala (nebo Martina?) o další pivo, ztrácíte náboženství. Ztrácíte náboženství, když řeknete, že vám chutná. Teď už vám nic nechutná, vždyť i tu cigaretu chcete jen kvůli tomu, abyste mohli vyfouknout pěkný oblak dýmu. Ne snad kvůli chuti, požitku z krásy. Teď stačí. Ale co potom? Co až se všechny sklenice dopijí, až parfém vyprchá, až slova zamrznou mezi zdmi? Nezbude toho moc. Oči ano. Oči budou připomínkou na slabost člověka. Na vlastní herecké kreace na tanečním parketu. Na všechen ten smích, který neměl žádný vyšší smysl. Ale co tehdy mělo vyšší smysl? Ano, to, co jsme se báli poznat. Jedny z těch očí, do kterých byste se mohli dívat i zítra, pozítří a ještě potom. A pak už byste si nemuseli přát být vulgární. Tancovali byste jen na to, co se vám vážně líbí. | 
stromors 