Ona. Vážně o ní chcete něco vědět?

            Kolem krku měla omotanou šálu, přesto, že ještě nemrzlo. V pravé ruce už pěknou dobu žmoulala dohořelou cigaretu, ze které se jí na špičky bot sypala snítka tabáku.

            Zrovna kolem prošel muž s jakousi krabicí, která voněla po čerstvém lepidle. Cítila to i přes šálu a na chvíli blahem přivřela oči. Milovala vůni lepidel. Milovala pouliční osvětlení. Připadala jí jako zlaté šperky, omotané kolem krku pravé Afričanky – to byla noční Praha.

            Ještě více než lepidla a pouliční osvětlení ovšem milovala příběhy. Lidské a klidně i docela obyčejné. A také příběhy neustále vyhledávala. Nebála se otočit ani k cihlové zdi a hledat stopy po jejím příběhu, který měla hluboce vrytý do každé cihličky. Příběh obyčejné cihlové zdi jí ke štěstí bohatě stačil. Alespoň na chvíli.

            Bylo už pozdě večer, když netrpělivě přešlapovala na autobusové zastávce.  Všechny osoby i smetí, válející se na silnici, dopodrobna probrala. Myslela, že nic než okoukané prostředí, ji už nečeká; nevěděla, jak si dál krátit čas.

            Potom se ale na scéně, kde se odehrávalo představení, jehož příběh si režírovala sama ve své nevyzpytatelné mysli, objevil nový herec – holčička. Byla malá, křehká a měla kolem sebe ještě onu auru dítěte, která dávala na srozuměnou, že jakožto nevinná bytost je ještě pod čísi nadpřirozenou ochranou.

            Dělila je od sebe dvouproudová, poměrně rušná silnice. Nemohla být starší, než osm let, ale přes to tolik zaujala její pozornost. Proč? Kvůli její jemné tvářičce? Kvůli tomu, jak jí byla vzdálená? Místně i věkově?

            Usadila se schválně naproti své dětské přítelkyni. Stočila pohled k jejím malým botkám, fialovém kabátu a palcovým rukavičkám, a poté zapojila do výrazu svůj oblíbený zkoumavý pohled, kterým tak dávala směle vždy a všem najevo – pozoruji, vstřebávám, přemýšlím o vás. Nebyl to zrovna příjemný pohled, ale znamenalo to, že vás někdo vnímá, že nejste jen něco, o co cizí člověk zakopne, nebo si na to pěkně zanadává, když mu zkřížíte cestu vylézáním z tramvaje.

            Má drahá…, myslela si. Má drahá holčičko, o kolik myslíš, že jsem starší? Jak moc vzdálená ti jsem? Neotáčej se po každém zvuku a hlasu, podívej se přece na mě! Kam až si ve své cestě došla? K tomu, že svět není peříčko? No, na tom je ještě těžké stavět. Poznala jsi už zvěrstva a hrůzy tohoto světla, nebo se před nimi pořád schováváš pod deštníkem pohádek a představ? Jak já ti závidím tvou bezstarostnost! Ano, ano, jsme obě tak jiné… Anebo ne? Kdy že to podstoupil tvůj táta transplantaci srdce? Kolik kamarádů že ti spadlo do drog? Proč se usmíváš? Žádné starosti, svět si ještě nenecháš kazit, viď? Jsi víla a my jsme vrásčití skřeti; jak snadné je být dítětem!

            Když ono děvčátko zjistilo, že ji čísi oči napjatě pozorují, ba že jí téměř očima pečlivě svlékají z kůže, nejdřív s úlekem schovalo tvář do dlaní a potom se odvážilo na cizinku otočit také.  Přes šálu jí bylo sotva vidět do tváře. Všimla jsi, kolik vrásek už kolem očí a pusy má. Lekla se – to už má tak vrásčitý obličej tak mladá holka? Oči jí utkvěly i na sežmoulaném nedopalku, který jí připomněl babičku, jediného kuřáka v rodině, jak jednotlivé potahy zapíjí dalším a dalším douškem černého řídkého kafe.

            Praha. Kolébka, jež ve svých peřinách houpe své děti. Šťastné i méně šťastné. Vděčné i méně vděčné. Jsou to zbohatlíci, chuďasové a ti mezi tím. Všichni společně v jedné kolébce, ale ne všichni na jedné lodi. Mohl by je spojovat požitek z krásy, kterou jim jejich domov nabízí – létající racci nad Vltavou, věže, vycházející odnikud, most, jenž dennodenně hostí umělce i turisty… Možná snad jednou, až všichni cestující, kteří přejíždějí tramvají přes most Legií, zvednou od svých bulvárních tiskovin hlavu, aby se té kráse podívali zpříma do očí.

            Tak tady seděly a dívaly se po sobě. Jedna hledala příběh, druhá prostě jen hledala. Osoby, které si nikdy nepodaly ruku a nepředstavily se. Ale byly tu, společně na jednom místě, na jedné lodi.