Tak a je to na tobě, pomyslel si. Příště se už na olympiádu nejspíš nedostaneš, zaber, prosím tě nezvorej to.

 Po černé kůži mu stékal ledový pot, do levé nohy dostával křeče, ještě se z minulého roku úplně nezahojila. Nevadí, přesvědčoval se v duchu, překonej bolest, už jenom kousek. Měl za sebou dlouhý a vyčerpávající maratón. Taky měl za sebou tři Američany a jednoho krajana.

Jestli ho má někdo předběhnout, ať je to on. Jenže on by přál z celého srdce vítězství jenom sobě. Zasloužíš si to, přesvědčoval se, nikdo z těch za tebou si to nezaslouží tolik jako ty. Měl pravdu. Celý poslední rok trénoval mnohem tvrději, než oni. Na konci roku měl dokonce lepší čas, než minulý olympijský vítěz. Nebyl důvod proč by neměl vyhrát. Ještě jednou zatnul ramenní svaly a snažil se pomoc si rukama. Ta levá noha, projelo mu znovu hlavou. To je jediná překážka, ta mi to vítězství nepřeje.

Ze všech jeho orgánů pracoval nejaktivněji mozek. Ten přikazoval jeho tělu běžet, zrychlit, doběhnout do cíle první. Srdce se mu z hrudního koše přesunulo do krku. Bušilo mu tam, až měl pocit, že to musí slyšet i dav fanoušků na druhé straně arény.

Za zády cítil dech soupeře, nepřítele. Ten dech cítil sice skoro celou cestu, ale tentokrát to bylo intenzivnější. Dokonce to bylo tak intenzivní, až se lekl, jestli ho soupeř nepředbíhá. Očima ale stále civěl k cíli, který měl doběhnout dvěma kroky. Prosil Boha, aby ho osvobodil od té trpké bolesti v levém kotníku. Ta mohla ještě všechno pokazit.

Když doběhneš první, máma ti koupí zmrzlinu, povzbuzoval se. Byl to už sice dospělý muž, ale zmrzlina ho potěšila vždycky, i teď by bodla, usoudil. Do očí mu stekl chladný pot, díky němuž viděl všechno rozmazaně. Cílovou čáru skoro neviděl, viděl jen jakousi bílou šmouhu na zemi a barvy jásajících fandů.

Nezklam je, povzbuzoval se, nezklam nikoho, hlavně sebe ne. Snažil se nevnímat bolest, snažil se vytlačit pot z očí, aby si svůj konec mohl vychutnat se všemi jasnými obrysy a tvary. Přinutil se zrychlit a tělo ho poslechlo, možná až příliš. Jeho zmožené a dehydrované tělo se už nebylo schopno soustředit. Jeho bolavý kotník ho nezradil, to ten pravý. Nezvedl se, když měl a jeho tělo tak přepadlo dopředu.

Bylo to tak náhle, že zapomněl přemýšlet. Že leží na zemi si uvědomil až když ucítil krev. Nebyl nijak vážně zraněný, ale všechny jeho odřeniny krvácely a jeho nos se mu při tom nárazu nejspíš zlomil. Ten pitomý velký černošský nos, zanadával tiše. Oči se mu zalily slzami a z úst mu vyšlo nešťastné zavití.

Barevné šmouhy se slezly kolem něj. Viděl pleťovou, červeno-modro-bílou-barvu jeho dresu, barvu Velké Británie a barvu, kterou nosili jeho fanoušci. Ať žije Anglie, ať žije Anglie, skandovali. Mrzelo ho, že nemůže zvednout hlavu a podívat se na ně. Byl poražený a nejraději by tam tak ležel do konce života. Potom viděl bílý plášť a zblízka potom rozeznal červený kříž, který někomu spočíval na hrudi.

„Nic to není,“ volal do hlasitého zmatku jeden muž v bílém.

„Převezeme ho na ošetřovnu, slečno, vy zajistěte dezinfekci,“ promluvil jiný mužský hlas. 

„Jste schopen chůze, pane?“ natáhla se k němu mladá sestřička a s pomocí dvou doktorů ho obrátila čelem k nim. Ne, nechte mě, poručil jim v duchu, pak otevřel oči a na velké digitální obrazovce vysoko nad dráhou spatřil svoje jméno, jednu britskou vlajku a pod ní dvě americké. Nevěřil tomu.

„Co se stalo?“ zeptal se s pohledem na sestřičku.

„Nejspíš poranění hlavy a dočasná ztráta paměti. Určitě to nebude nic horšího než malý otřes mozku,“ hlásil ten první doktor druhému.

„Ne, žádný otřes mozku, všechno si pamtuju,“ řekl a pokusil se narovnat, sestřička ho přimáčkla k zemi.

„Musíte ležet klidně. My vás teď převezeme na ošetřovnu,“ mluvila k němu svým příjemným hlasem sestřička, zatímco ho doktoři zvedali na nosítka.

Už ho nesli směrem k ošetřovně, z nosu se mu stále řinula krev. Ničemu nerozuměl, když se podíval znovu na velkou obrazovku, byla tam jen reklama na sportovní obuv. Američtí běžci si navzájem gratulovali.

A potom spatřil matku, bíle oblečenou, což se k její černé pleti dokonale hodilo, celá zářila, usmívala se a pozvedla před ním dvě průsvitné igelitky. Byla v nich zmrzlina. Sevřel hrdě pěst a nechal se doktory nést. Nevěděl, že mu už jeden doktor navlíkl medaili, ale ta zmrzlina mluvila za vše.