Toho rána jsem zaspal. Byl to čtvrtek.

Rychle jsem si oblékl nějaké triko, které se mi dostalo první do ruky. Natáhl jsem si i na mě poměrně zaneřáděné džínsy a s tím, že jsem přeskočil ranní hygienu jsem vyšel ven.

 A jen co jsem vylezl ven, už mě někdo praštil. Nebo aspoň to jsem si myslel do té doby, než jsem si uvědomil, že stojím v mlze. Takže já nejenom, že přijdu pozdě do školy, já nenajdu ani pitomou tramvaj. Nakonec jsem ji díky masovému davu, znajícímu trasu nejspáš nazpaměť našel, jinak bych byl ovšem v koncích. Tak hustá ta mlha byla…

 První střet tramvajové zářivky a mých unavených zalepených očí byla muka, ale aspoň jsem se díky nim úplně probudil. Do školy to mám kousek, za chvíli jsem byl tedy na místě. Vystupovat jsem nemusel, jedna mohutnější dáma mě strhla s sebou.

 Znovu jsem se ocitl v jezeře běloby, plavalo se mi těžko. Po střetu se zářivkou jsem znovu neviděl na krok. Hledal jsem záchranou loď.

 Ta se mi zjevila téměř vzápětí, v podobě Adélky-mé přítelkyně. Jenže byla ještě dost daleko, začal jsem zrychlovat. Někoho by možná zajímalo, jak jsem si mohl být jistý tím, že je to skutečně Adélka-vždyť jsem v té mlze sotva viděl silnici. Jenže já znám tu banánovou vůni jejího vlasového šampónu, ten rytmus jejích kroků, to roztomilé pokašlávání. Adélko? zavolal jsem na ni, jestli zastaví. Nezastavila.

 Byl bych ji několika kroky dohnal, ale nezapomínejte, že byla mlha, hustá mlha, ve které jsem mohl klidně narazit do sloupu, nebo hůř-do třídní.

 Adélka byla rychlejší než já a brzy se mi vzdálila úplně. Už jsem necítil tu vůni jejích vlasů, skoro jsem ani neslyšel její kroky, ale někde tam musela být, to jsem věděl. Šel jsem dál a pomalu jsem začal rozeznávat hrany budov a lidské tváře daleko před sebou. A potom jsem rozeznal i tu postavu přede mnou-patřila Adélce, ta se zastavila před automatem na kafe, který byl před školou. Tak to dělávala často. Slyšel jsem hození mincí, stisknutí tlačítka a chrčení stroje, který Adélce vařil snídani. Už jsem byl skoro u ní. Rozhodl jsem se, že na ní z legrace vybafnu. Vytáhl jsem ruce z kapes, že ji vylekám spíš pohlazením, než slovem, ale někdo byl rychlejší.

Ten někdo ji pevně objal, potom ji pohladil po těch voňavých vlasech a vlepil jí pusu.

„Dobré ráno, broučku. Tak ses mi v té mlze neztratila?“

Takže to nebyla Adélka. Musel jsem se rozesmát. Jaké štěstí, pomyslel jsem si. Vždyť jsem málem sáhnul na zadek úplně cizímu děvčeti. To by mě ten její kluk asi pěkně zpohlavkoval.

Celý rozesmátý jsem se protáhl těsně kolem nich. Tak ty už ani nepoznáš vlastní děvče, troubo?

„Uf, chvíli jsem myslela, že to je Michal. Ještě jsem mu o nás neřekla.“

Až potom mi došlo, jaký jsem vlastně trouba.