Ač se tato pravda zdá nemožná a nebudete mi to věřit, i mistr vypravěč občas utne. Ale slibuji, že se to víckrát nestane. Totiž ani já, ten, kdo ví většinou vše, od atmosféry v místnosti až po dlouhé dialogy, jsem dosud nepřišel na to, proč toho dne, sobota to byla a ještě červenec, byl takový zájem o tramvaj s číslem 23, v době kolem oběda.

            Ti, co ještě nedovršili plnoletosti, totiž většina z nich, která studovala, neměla v tu dobu přece v těchto končinách vůbec co pohledávat. Měla sedět doma nebo se čvachtat  někde u moře nebo snad čistit stáje a králikárny někde u prarodičů. Ostatní pracující měli v době oběda přirozeně obědvat a ne cestovat z jednoho místa na druhý.

            Jak jste již zjistili, neřeknu vám, proč toho dne odpolední třiadvacítka praskala ve švech, proč se ji potila okna a proč pod tím nákladem starých i mladých, černých i růžových, bohatých i chudých sotva jela. Zkrátka to nevím, s logikou jsem nikdy nebyl příliš spřízněn.

            Den to byl krásný, slunečný a teplý. Ovšem o to hůř bylo v tramvaji, kde se lepil jeden na druhého. V koutku na konci tramvaje byla skupinka obzvlášť horká a zapocená. Mimo to v ní stáli hned tři voňaví lidé, řekněme skoro převonění, jejichž vůně byly sice poměrně krásné a lehké, ale dohromady tyto tři tóny zahrály skladbu trhající uši. Nás bude zajímat slečna stlačená na okraj schodů. Taktak se držela, aby neslítla dolů a nerozplácla se o dveře.

To byla ovšem jen jedna z věcí, která ji trápila. Druhá byla ten muž na pravé straně, zády k ní otočený, který se na ni v tom chaosu silně tiskl. Byl to starší, elegantně oblečený muž s prošedivělými vlasy a načervenalou kůží. V jednom kuse chrchlal, pokašlával a smrkal, slečně Julii bylo při skutečnosti, že se na ní ta stvůra lepí převelice nevolno.

Pozorovala záda jeho hnědého saka, červené skvrnky na jeho šíji, řídké šedivé vlasy lemující kolečko začínající plešky, po kterých mu pomalu klouzaly kapičky potu. Když ten člověk zachrchlal tak nechutně, Julii se udělalo opravdu zle. Chrchlavý koncert zakončil odplivnutím hlenu do svého kapesníku, který Julča nemohla vidět, protože viděla jen na chlapova záda, ovšem netoužila příliš tu hrůzu spatřit. Julča se snažila od toho člověka odtáhnout co nejdál to šlo, ale chyběl ji k tomu volný prostor.

„Kam se ženeš, holka?“ uzemnil jí nějaký uhrovitý student. I ten ji byl ovšem milejší, než to, vedle ní.

„Děvčátko, to byla moje noha,“ vyjekla jakási stařena, když se Julča snažila utéct svému osudu. „Promiňte,“ odpověděla sklesle a raději se přestala strkat dopředu. Už měla před sebou jen několik zastávek, to přece zvládne.

Zvládla. O pět zastávek později se otevřely dveře tramvaje a Julie se vrhla po schodech dolů. Prudce se nadechla studeného vzduchu a dala se po cestě domů, dokud si nevšimla, že upocený muž se vydal za ní stejnou cestou. Konečně zahlédla jeho tvář, jejichž rysy jí něco připomněly. Výraz na Juliině tváři okamžitě změnil barvu. Muž přidal do kroku a natáhl k ní svou vrásčitou ruku.

„Jak bylo ve škole?“ zachroptěl chlap.

„Dobrý, tati. Dobrý.“