Sedím na špičce ostří nože. Balancuju, když vrháš mi do očí svou oslnivost. Růžové brýle mám lehce zamlžené. Iluzemi. V uších vatu klarinetového sóla lidského hlasu.
Přesto vidím daleko. Do vědomí. Do svědomí. A to mě trochu děsí. Kdesi v korunách stromů šumí... On umí...umí...