Předstírám nezájem
a s ostychem se zbavuju
smutku
sklěnených očí
i praskajícího srdce pod polštářem
co mi ještě zbylo...
Něžným napětím
odhodláním, kterým vyzařuješ
Jdoucí paprsky za mlhou
nervózně klopýtáš za štěstím
vyznáváš se z chtivosti
a pak si říkáš kde to vlastně žiješ
Když teskníš a chceš být sám
postrádáš smysly
Nevidíš krásu koček
šelem, co utíkaj
ani mě, když blouzním ze snů
Chci vymyslet příběh
s impresionistickou podstatou
na jehož konci mě prokleješ