Mohlo by se zdát divné, proč sem popisuji návštěvu Kutné Hory, když mnozí navštívili jistě zajímavější místa a taky se tím nechlubí. Maximálně mohou nabídnout nějakou fotoreportáž, kterou já stejně poskytnout nemohu, protože jsem sice večer připravil foťák, ale ten ráno stejně zůstal ležet na stole. K napsání těchto řádků mě ale donutila návštěva místa, bez kterého by Kutná Hora nikdy nemohla být Kutnou horou a tím je právě chrám svaté Barbory. Kdysi jsem toto místo, jako malý kluk navštívil a udělalo na mě ohromný dojem, tentokrát jsem se na ten ohromný dojem těšil také a on skutečně přišel. Jenže nyní nebyl tím ohromným dojmem úžas, radost z naší architektury, ale spíš zloba a dokonce by se dalo říci vztek. Asi už nejsem schopen vnímat tu krásu a nechat se uchvátit tak, jako když jsem byl ještě tím malým hošíkem, ale k tomuto mému divnému stavu, který jsem možná neotřele nazval vztekem, mi dopomohl jakýsi rušivý element a tím byli právě ostatní návštěvníci turisté. Jistě by se dalo namítnout, že i tenkrát před lety jsem tam nebyl sám, což jsem také nebyl, ale asi to bylo jinou dobou, protože tenkrát jsem tam byl coby desetiletý kluk, který dokázal vnímat krásy zářivějšíma očima, podle mě to ale bylo naprostou dostupností digitálních fotoaparátů a mobilů. To by se vlastně také dalo zahrnout do té jiné doby. Hned u vchodu chrámu je sice napsáno asi v pěti jazycích, že se zde nesmí fotit a obrovský přeškrtnutý analog, což by snad mohl pochopit kdokoliv, i kdyby byla jeho úřední řečí tatarština, ale tyto příkazy, nebo zákazy, či snad doporučení nikoho nedojímaly a blesky se nesly celou katedrálou v takové frekvenci, že by ani tisková konference, kde by Paroubek ohlásil, že přechází do ODS, nemohla v tomto hledisku zvítězit. Až jsem se začal ptát sám sebe, kde je tady ta pokora, se kterou bychom měli do Božího chrámu, nebo chcete-li alespoň díla dávných mistrů vstupovat. Každý sem vstupuje jen s tou hrozně důležitou tváří a cvak, cvak, prosím nemohli byste ustoupit z cesty a ještě jednou cvak. Ano ustupuji z cesty opouštím katedrálu s jistotou, že jsem tam byl naposled. Doufám, že mi ten horník, zobrazen na té soše s tím utrpením ve tváři odpustí, ale já se tam už moc nehodím. Vzpomínám na ten fotoaparát a říkám si, jestli bych se zachoval stejně, kdyby nezůstal doma ležet na stole? A nebo bych s podobnou důležitostí proplouval katedrálou a cvakal snímek za snímkem. Přemýšlel jsem nad tím celou cestu domu a stejně jsem na tuto otázku neznal odpověď. Na závěr mohu dodat, že jsem byl taky na Blaníku, bylo to neplánovaně, pouze někdo kdesi cosi ode mě potřeboval, tak jsem to s tím Blaníkem spojil a musím říci, že mi to dojem z Kutné Hory napravilo, nevím jestli to bylo tím čerstvým vzduchem, nebo tím, že vzduchem nelítaly blesky. Možná to bylo tím, že v létě je lepší navštěvovat přírodu, než památky.