Chtěl jsem jí ještě poděkovat, ale ta krásná bytost zmizela. Třeba to ani nebyla dívka, která se ujala starého člověka, co tápe po spolkáči a nemůže najít číslo svého stolu, ale opravdová víla. Tak jsem se konečně ocitl mezi tou spoustou mladých lidí a jejich rodičů. Právě začínal ples mé vnučky a já jsem na něm nemohl chybět. Můj syn se sice doma tak divně tvářil, jako by chtěl říci, „ty dědku, když ti to holka nabízela, tak jsi dělal drahoty a teď se sem málem nutíš.“ Měl jsem, co jsem si zasloužil. Místo abych seděl u jednoho stolu se svým synem, snachou a vnukem, sedím tady na balkoně. Mě ale vnučky bylo opravdu líto, když se na ní ta kamarádka vykašlala a vnučka už nikomu nestihla nabídnout lístek. Trochu jsem se bál, jak budu mezi mládeží vypadat. Ksichtil jsem se doma před zrcadlem. Zkoušel různé přívětivé grimasy, které zároveň měly budit respekt, sám musím uznat, že jsem byl asi směšný. Ale od mého posledního strojírenského plesu jsem se podobné akce nezúčastnil. Nikdo si ke mně nesedl. Tak jsem sledoval předtančení i nástup a předávání šerp. Celkem mě to zaujalo a ani mi moc nevadilo, že si nemám u stolu s kým popovídat. „Máš tady místo“, ozvalo se za mnou. Už se mi začala hrnout krev do hlavy, ale uvědomil jsem si, že ten ochraptělý hlas nemůže patřit nikomu z těch klacků. Přesto jsem zůstal civět na nového příchozího s otevřenou pusou. Byl to Ruda Makovec. Snad bych byl méně překvapen, kdyby se tady přede mnou objevil Fidel Castro. Ruda byl mým spolužákem na gymnáziu. Dokonce jsme byli hodně dobří kamarádi. Poté, co jsme ukončili svá studia a byli oba nuceně nasazení, se naše cesty rozešly. Po válce jsem studoval vysoké učení technické, Ruda snad zkoušel práva. Když neuspěl, studoval tuším filosofii. Časem získal vysokou stranickou funkci a já si s ním už nerozuměl. Dnes je stejně jako já v důchodu. Nikdy se tuším neoženil. Abych pravdu řek, ani si ho nedokáži představit jako manžela. Jeho velkou láskou se stal alkohol. Patřil mezi ty lidi, kteří jsou velmi často pod vlivem alkoholu a vypadají tak i když jsou střízliví a to Ruda nyní rozhodně nebyl. Na sobě měl staré ledabyle přehozené sako, zažloutlou košili a černé flanelky. Na nohou měl hnědé botasky, které se do společnosti absolutně nehodily. „Pojď na panáka“, zval mě. Nechal jsem se přemluvit  a šli jsme. U baru vyšlo najevo, že Ruda není při penězích a tudíž nezve on mě, ale naopak se nechává zvát. Nejspíš ještě před plesem navštívil jiný lokál a utratil tam všechny peníze, co měl u sebe. Ono je vůbec paradox, že člověk, kterého si dříve lidé snažili nepohněvat, protože měl na hodně věcí vliv a když třeba louskl prstem, nemuselo se dítě dostat na školu, žije ve velice provizorních podmínkách a málokdy si dovolí něco nového a pěkného. Přitom důchod má slušný, jako každý bývalý funkcionář KSČ. Samotnému mi to přijde nespravedlivé, že lidé, co byli v nemilosti minulého režimu a museli dělat třeba topiče, dostávají ještě dneska s bídou polovičku toho, co tihle bývalí straničtí páprdové. Ale téhle dnešní době už asi těžko porozumím. Rudovi je ale i tento nadstandardní důchod malý. Kolikrát ho stihne prochlastat během prvního týdne v měsíci a pak tře bídu. Často ho lidé vídají, jak se blomcá po ulicích a motá se od škarpy ke škarpě.  Každému je nepříjemný a nikdo si ho neváží. Ani mě nebylo příjemný, že jsem se s ním sešel, přestože jsme byli na gymnáziu nejlepší kamarádi. Zaplatil jsem dva fernety a šel jsem si sednout. Na parketě se zatím dělo zajímavé představení. Na scénu vběhlo šest mladých hochů oblečených v teplákových soupravách a na hlavě měli zimní čepice. Potom dělali na jakousi hudbu zajímavé pohyby a celý sál jim tleskal. Celkem mě to také zaujalo, akorát nechápu, co se mladým lidem na té hudbě líbí, ale nebudu se tady rozepisovat o mých mladých letech a tehdejší muzice. Když to skončilo všiml jsem si, že už vedle mě nesedí Ruda. Ne že by mi nějak scházel, ale měl jsem trochu strach, aby se mu něco nestalo. Potkal jsem ho na chodbě. Ruda se ke mně hned začal hlásit a vítal mě slovy. Na světě se dobře žije, jen když vládne poezie. To jsem totiž zapomněl o Rudovi napsat. Ruda psal básně a to už od studentských let. Tehdá by na tom nic tak zvláštního nebylo. To psal básničky každý druhý. Jeden oslavoval lásku, jiný krásnou vlast a další si třeba stěžoval na to, jaká se mu děje křivda a že mu nikdo nerozumí. Ruda psal ovšem proletářskou poezii. Ani na tom by nebylo nic tak výjimečného, obzvlášť v té době. Proletářskou poezii psal i Seifert či Nezval. Jenomže těmto velkým básníkům začala tato poezie časem lézt krkem. Rudovi však nepřipadalo špatné omílat stále dokola ta samá témata a tak oslavoval práci (zajímavý paradox u člověka, který za celý život na nic pořádného nešáhl), revoluce, barikády, či masy lidí. Sám o sobě říkal velký básník Makovec. Myslím si, že by to působilo směšně i u daleko věhlasnějšího básníka než byl Ruda, ale Rudovi to směšné nepřišlo a sám považoval svoji poezii za kvalitní. Asi tři básničky mu vyšly v Rudém Právu a to pak Ruda skoupil celou trafiku, báseň vystříhal a tu pak rozdával na potkání. Také jsem jednu dostal s Rudovým vlastnoručním podpisem a věnováním. Báseň zněla takto.

Z východu sem přišlo náhle,

slunce v zlatém kočáře.

Vše, co předtím bylo stáhlé,

rozlilo se do záře.

Spolu, že jsme ve výhodě

a každý sám tápeme,

stejně jako na východě,

už i tady chápeme.

Že se lidem dařit bude,

nemůžeme nechápat.

Vždyť to krásné slunce rudé,

míří dále na západ.

Tato dvojsmyslná rýmovačka byla prý nejúspěšnější z Rudovi tvorby a taky si jí Ruda náležitě cení.  Teď ovšem přišel ke mně a ukazoval mi počmáraný papír a že si ho mám přečíst. Odmítl jsem. Ruda mi tedy řekl, že bude recitovat. Nasadil líbezný hlas, který často používá vyšší třída a určitě ho znáte, takové to pošišlávání. Někteří lidé to natolik přehání a přidávají k oživení jazyka tolik zdrobnělin, že si musíte klást otázku, jestli se nespletli a neměli připravenou přednášku pro mateřskou školu. U hromotluka, který má téměř metrák a pořvává na lidi tím chraplavým opileckým hlasem působilo to pošišlávání zvláště komicky. Ruda recitoval.

Ty plesy našich drahých dětí,

jsou pro nás jedním velkým bolem

A sledujíce všude kolem,

jak práce stojí. Můžem pěti.

Dnes nerozorá traktor pole

a horník nejde dolu fárat,

jen otec může syna kárat

a nebo na něj vzíti hole.

Kdo chápe život, ten zvrací.

Vy flákačové jdete slavit.

No dobrá tak se jděte bavit,

však jenom jste-li po práci.

Když Ruda dočetl, snažil se vytvořit výraz, že to čte jen tak mimochodem a že mi s tím vlastně dělá laskavost. Na očích mu šlo ale krásně vyčíst, „tak co jak se ti to líbilo, co na to říkáš.“ Já neříkal vůbec nic. Užuž chtěl něco říci, ale ovládl se a jen nasadil připitomělý úsměv, který snad okoukal od některé z našich celebrit. To už ale byla půlnoc a začalo půlnoční překvapení. To se těm mladým opravdu povedlo.Ti mladí flákači, jak je Ruda nazval v té své básni, ukázali, že si umí dělat srandu sami ze sebe, což neumí mnohý dospělý. Kluci dělali mažoretky a holky jim do toho hráli. Bylo to moc fajn. Rodičům a kamarádům se to moc líbilo a tak si vynutili dvě reprízy. Nečekal bych ale, že to bude mít takový účinek i na Rudovi. Ruda se dal do pláče. Alkohol má jednu kladnou vlastnost. Pod jeho vlivem se i v takovém neznabohovi, jako je Ruda čas od času hne svědomí. Obvykle se z toho brzy dostane a všechno je při starém. Ruda plakal. Tvrdil, že nikdy neudělal nic užitečného a že jenom buzeroval lidi, zatímco tito mladí jsou tak šikovní. Snažil jsem se ho utěšit, ale když jsem viděl, že nemám šanci, doporučil jsem mu, ať se jde domu vyspat. Kupodivu nekladl nejmenší odpor. Brzy po něm jsem šel domu také. Ještě jsem se podíval na předání daru třídní profesorce maturantů a zase si myslím, že měli dobrý nápad. (Dali své profesorce obraz, kde byli fotky maturantů a každý měl na sobě tričko s písmenem, která dávala dohromady větu „Děkujeme vám za krásných osm let“) Celou cestu domu jsem přemýšlel o krásném plese a také o setkání s Rudou.

Včera jsem šel nakoupit a všiml jsem si papíru, na kterém stálo toto. 12.2.2005 zemřel ve věku nedožitých 81. let Rudolf Makovec. Dál jsem se nedostal. Do očí se mi dostala taková zvláštní mlha, která by se za jiné situace dala nazvat slzy.