cestou po zaprášené ulici se mi k políbení nabídla rozjetá žába. v prostředku zanedbané cesty jsem sice odolal mnohým vyznání lásky mrtvému tvoru, ale neodmítnul jsem rozhovoru s půvabnou bytostí. kouřila nad zapáchajícím úkazem, do kterého co chvíli odklepávala po troše popela. za zády se na stativu vyjímal luxusní model fotoaparátu „fotím s něhou“. „zdravím tebe i tvou zajímavou družku.“ teprve v tom momentě se podívala přes rameno, dlouze se zahleděla někam směrem mých podrážek, z krabičky vytáhla nepoužitý film do fotoaparátu a zapalovač. „cítíš tu vůni budoucích snímků?“ v hlavě se mi začali míhat a kutálet obrazy francouzských holí a polévky plné žabích stehýnek, dáma s fotoaparátem a životem v krabičce. „dokonce vidím dovnitř cigaret. neměla bys kouřit tolik trávy, dělat, že fotíš mrtvé žáby a prostírat ve středu k nedělnímu obědu. cítím.“ zahrabala někde v hloubi svých kapes. člověk nikdy moc nevěděl, co od ní má vlastně čekat. po chvilce šátrání se usmála nad vytaseným skalpelem a párkem gumových rukavic. pojď se podívat. na levou ruku si nasadila jednu gumovku, do pravé vzala skalpel. tou potaženou objala mé zápěstí a ukazováček mi zabořila dovnitř žabího tělíčka. trochu mě to vyděsilo, to musím přiznat, ale fascinován okolnostmi jsem tiše očekával další dění. „teď otoč hlavou dozadu, zkus vnímat ten prostor násilně odtrženého kusu přírody.“ „nikdy jsem netušil, že jsi taková zarputilá naturistka.“ „až se budu chtít někde povalovat nahá, tak ti řeknu. teď otoč tu hlavu.“ ve chvíli, kdy měla pocit, že opravdu nekoukám, uřízla nejprve v zápěstí mou ruku. po bolestivém výkřiku vložila skalpel do té zbývající. za odměnu jsem jí utnul v předloktí. „vždycky mi přišlo romantické umřít na zaprášené cestě.“ „vždycky jsi byla zvrácená.“ |