| Jeden z druhů samoty + čas jít domů |
|---|
Pozoruji dětinské objímání - bez sebemenšího střípku elegance - dvou
přerostlých kluků, provázené bujarým smíchem, vytřeštěnými pohledy
dědků před barem a hostinského za ním a rušivým, i když oproti povyku
kolem nepatrným, zvukem větráku, hučícího nad naším stolem a nejspíše
právě pod vlivem všech těchto elementů, očividně znásilňujících můj
klid, se už konečně zeptám:
Co tady, Bože, dělám? Ta otázka
zapůsobí jako vysvobození; příliš krátké vysvobození, než aby mě
dokázalo vytrhnout z mohutných okovů jakéhosi neanalyzovatelného
utrpení, zpět do přijatelného života. No, nejsem si vlastně ani jistý,
zda-li mohu svůj předchozí život označit za přijatelný. Pokud jsem
zrovna nepracoval, potloukal jsem se ulicemi a chodil do kaváren
pozorovat šťastné lidi. Večer co večer jsem usedal k televizi s
imaginárním pocitem, že se skvěle bavím a cizí společnost vlastně vůbec
nepotřebuji. Tu naivitu jsem v sobě sám vypěstoval a sám jí také
uvěřil.
Tu naivitu jsem v sobě sám vypěstoval a sám jí také uvěřil. Tahle pravda mě až příliš zneklidňuje, než abych byl schopen ji jednoduše ignorovat.
Je logické, že pouze naivní, tudíž hloupý, člověk, je ochotný uvěřit
vlastním nebo okolním lžím, jejichž příčinou většinou bývá idealizace
konkrétních činitelů, počínaje sugestivním zmírňováním bolesti a
končeje zkreslováním vlastní životní podstaty. Může ovšem skutečný
hlupák procitnout?
,,Už dost! Já přeci vím, že nejsem hloupý! To
oni jsou hloupí, tak z jakého důvodu bych se měl pasovat na jejich
úroveň? Vystudoval jsem dvě vysoké školy a to mi ještě není ani dvacet
šest let, živím se jako právní koncipient a brzy se stanu regulérním
advokátem, ale i přes to všechno přivolávám neexistující problémy.
Proč?''
,,Protože vzdělání není patent inteligence; jak snadné,'' promluví jakýsi vnitřní hlas – snad mé alter ego.
,,Už na základní škole mi naměřili IQ 128...''
,,Ale k inteligenčnímu kvocientu se nevztahuje naivní představa o
spokojeném životě, která přetrvá i po procitnutí - něco jako celoroční
Vánoce.''
,,Jistě, jistě! Zase máš pravdu!... Původcem všech mých
pochybností může být jedině samota. Ano! Vždyť skutečná samota není
nikdy znakem štěstí, proto každý člověk, kterého obklopuje, hledá
jakékoli, třeba i zoufalé, prostředky k úniku; snaží se od ní co
nejvíce psychicky oprostit - vědomě ji naprosto přehlížet - jelikož
libovat si v ní je nemožné.''
,,Přehlížet samotu? Ale no tak! To by znamenalo přehlížet i možnost nějakého východiska, sedět s rukama v klíně.''
,,Jako bychom potkali nádhernou dívku, či chlapce, tloukli mořské vlny
až k jejich smrti, kdyby přiletěl poštovní holub byť jen s prázdným
psaním - nesneseme; nejspíše bychom byli rádi za opak; pomyšlení na nic
jiného, než okno v našem pokoji, tvořící hranice lidských hodnot; nejen
těch povrchních; které ona místnost nenabízí. Pokud jsme sami, nemůžeme
s vášní ulehat na lože, nechávat se mámit vlastním hlasem, jehož význam
vyniká až při reakci druhého, popřípadě druhé, ani za každou cenu
oplývat smíchem. Co však je nejlepším řešením samoty; udržet okna
špinavá - s čistými Někoho nenalezneme, ani se o to nepokusíme, jelikož
uvidíme do reality, kterou je odloučení... A já už žádná okna nevidím,
rozumíš? Nebo chceš snad ještě něco dodat?''
Nedodá nic. Ještě lépe řečeno, dodá nic bez jediného slova. |
|
| Epilog |
|
| Názory čtenářů |
29.04.2008 21:42
 stínka_ 
|
... |
30.04.2008 10:42
MartinZ
|
..samota je vždycky ouvej...ale v šestadvaceti je to spíš podnět k zamyšlení a tak, než průšvih... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|