Poprvé zasáhla ta nehmatatelná bolest jeho týl, když se po devíti tisícé sto devadesáté druhé ve svém životě probudil. Okna byla čistá a zlatý prach z porcelánových polic spaloval oči návštěvníků. Venku zpíval pták prostřelený mosazným šípem a černé kočce přebíhající přes silnici vlála na krku hořící lucerna.
Usednul na okraj postele a využil otrhaného kusu papíru, aby mohl nakreslit tvář měsíční ženy, zpestřenou o jizvu zakrývající ústa. Jeho obličej během vykonávané činnosti mokval a až po jejím dokončení procitnul do nenapodobitelného úsměvu. Ten však vlci brzy vyhledali - bolest podruhé zabodala v týlu, načež zjistil, že se potí a jeho důlky jsou již nějakou dobu bez očí. Rozbil zrcátko o roh postele a začal jíst ostré střepy. Chutnaly jako směle servírované úlomky gepardí kůže.
Třetí nábojnice trápení byla tentokrát niternější - vstal a nedávno umytým oknem prohodil malou krabičku s prstenem. Spolu s hebkými vlasy, které trhal a poté vtlačoval za jazyk, postupně končily v jeho žaludku také žluté stopy po úspěchu, pózující na bílé stěně.
Čtvrtá upomínka nestála za sebemenší povšimnutí, jelikož jeho kůži zrovna obdařoval krém olejových perel, které už devět tisíc sto devadesát dva dní poctivě sbíral. Nic mu nedokázalo vzít tuhle radost, ani poslední kapka uprostřed vyschlé studny.
Hlava klesala stále níž, snad chtěla upadnout. Klečel na zemi a snímal celým tělem bodavý sonet přefiltrovaného vzduchu. Zdálo se, že jeho zoufalá modlitba směřuje ke smyslům zelené housenky uhnízděné pod topením.
,,Pojď, pojď do mé hlavy!''
Ze zadní strany krku začala pomalu odkapávat krev zředěná hustou zelenou tekutinou.
,,Pojď, nemůžu tě víc prosit! Příjmu cokoli, i tebe.''
Housenka se přisála k topení a poté rozmělnila své tělo na pět částí, které ve vteřině dopadly do uměle vytvořených slz, pyšně stojících před jeho skloněnou hlavou.
Hlava upadla a světlý koberec se zabarvil krví. Uprostřed páchnoucí louže umíral zelený kámen, jehož přirozená barva stále zvyšovala svůj poměr v tělní tekutině.
Během šesti nocí se kámen rozpouštěl a až sedmý den jeho pozůstatek vyplivnul dvě oči, do kterých opět zasadil pohled rovnováhy. |
|
králík Amálka 