...a co ti jako mám dát, když tip nemůžu?...Smajlíka, který nevystihuje můj pocit ze tvé básně. Patetický závěr mi sedí...někdy je čas na velká slova a modlitby...a ti nahluchlí anděli starých lidí, to mě zasáhlo.

...já nic nechci, protože nic nepotřebuju.
A jestli něco potřebuju, tak se to nedá odkliknout přes net. :o)

Ty hluchý anděly už jsem někde použila, protože to tak prostě bylo, teta byla hluchá a modlila se hrozně nahlas, tak jsem si vždycky říkala, že si třeba myslí, že její andělíček strážníček je na tom stejně jako ona...
A měla takový žlutošedý vlasy jako zkažený máslo a hrozně smutně umírala.
Mám teď nějaký sentimentální období.

Ale na druhou stranu...on někdo umírá vesele?

Tak třeba když to někoho klepne uprostřed tanců a písní... jedna kámoška, co je na mateřský mi třeba říkala, že sleduje nějakou telenovelu jihoamerickou, kde bába zaklepala bačkorama na svý svatbě, že jako vylezla na stůl a chtěla tančit, pak z něj slítla a bylo po ní... to je celkem... bezbolestný.
Ale zase se to nestává tak často, mimo jihoamerický telenovely, řekla bych.