LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #38440
Autor:	Monty
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Jiné
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	13.04.2007 10:21
Počet návštěv:	4546
Počet názorů:	25
Hodnocení:	17 1 3 8
Patří do archívu:	<Soukromý> sokrates: křížem krážem smíchem i pláčem

Návraty z Purschau

Léta jsem jezdila načerno a chytli mě tak jednou za dva roky. Teď už moc nejezdím načerno, a když už, tak mě chytěj pokaždý. Včera stáli o půlnoci na přestupu mezi béčkem a áčkem, si tak jdu, poslouchám muziku - mám za to, že zrovna mečel Michael Stipe, znáte to, napsal jsem jí písničku a vona poslouchá jen R.E.M., což v mým případě není pravda, ale stáhla jsem si je na mp3 od ségry a přišlo mi nefér nedat jim šanci - a voni tam týpci s plackama. Vykroutila jsem se z toho, projela jsem si před chlápkem kapsy a když viděl, že mám fakt jenom klíče, kapesník, pade v drobnejch, mobil a plyšovýho hlídacího psa Fandu, procedil mezi zuby "Tak jděte!", což bylo fajn, protože kdyby mě vláčel o půlnoci na fízlárnu někde na Můstku, musela bych pak domů pěšky. Chodím ráda pěšky, ale mám rýmu a zvýšenou teplotu a nastydla bych ještě víc. Ale možná bych ukecala policajty, aby mě hodili domů. Taky se mi to v minulosti už povedlo. A navíc jsem zrovna na sobě měla děsně krátkou sukni, co končí těsně pod zadkem a vysoký kozačky na deseticentimetrovejch podpatcích; možná to mě zachránilo, že se ten revizor čuměl na nohy a díky tomu vyměkl.
S těma sukněma je to stejně divný. Nohy mají lidi stejný v kalhotách, v dlouhejch šatech i v plavkách, ale čumí se na ně jenom v těch minisukních. Když je ženská v plavkách, koukaj jí chlapi na kozy. Kozy už nemám. Ale mám ty nohy a asi sedm děsně krátkejch sukní, to jsem neměla za celej život, tolik sukní. Nenosila jsem je. Nikdy. I na maturák jsem šla v kalhotách. Teď je nosím, protože prej mám krásný dlouhý nohy, co jsem se vyhubla na pětapadesát kilo (a je mi furt strašná zima), a ve svým věku už nemůžu moc čekat, že by ta etapa krásnonožství měla nějak extrémně dlouhý trvání. I když moje babička měla hezký nohy ještě v sedmdesáti, když si teda odmyslíme fialový žilky a stařecký fleky na nich.
Na Jiřáku se ke mě naklonil chlap, tak asi padesátiletej, docela pěknej, žádnej smrdutej násoska, a povídá:
"Slečno, vy máte strašně krásný nohy, nešla byste si někam pokecat?"
Tak mu říkám: "Nohy bych s váma klidně poslala, ale zbytek musí bohužel domů, mám malý dítě a ráno vstáváme brzo do školky."
"No nic, aspoň jsem to zkusil," na to chlap a vystoupil.
Přišlo mi to hrozně legrační, protože zrovna nedávno mi darebák Bugsy lehce vyčítavě sdělil, že se mi na nohy koukaj i ženský a že je to hrozný. Ale pak z toho měl srandu a schválně se koukal, když byl trochu vítr a skládaná školačkovská sukýnka mi zavlála až kam. Ne na to až kam. Koukal se na lidi, co to s nima dělá. Prej dělalo.
Nedávno jsem se s těma nohama vrátila od sv. Anny, kde jsem si je málem polámala na rozpadlejch kamenech a v probořenejch hrobech, prvně jsem se vrátila z Purschau, kde bych asi správně měla zůstat, protože tam vůbec nikdo není kromě mrtvejch a otisků minulosti - Bugsy to procesí neviděl, možná mu za to nestály nohy německejch Gertrud, když nenosily minisukně, a kotníky blonďatejch holčiček v bílejch šatečkách už tuplem ne, není žádnej strýček Pedo jako můj nejlepší kámoš M., co chtěl zprznit mojí ségru, když jí bylo čerstvě patnáct - a navíc, navíc jsem tam dostala domov, i když si ho budu nejspíš muset koupit i s tou cedulí NEVSTUPOVAT - NEBEZPEČÍ ZŘÍCENÍ.
Na tu ceduli bych to asi měla nechat napsat i německy. Pro sichr. Jenže já umím německy mizerně a v podstatě si pamatuju akorát článek z učebnice o tom, jak je um Cvelf úr restaurant am Karl-Líbknecht Štráse imr fol.
Abr moment mal, dort zind noch cvaj plece fraj.
Ty dvoje plece by měly odhadem tak dvacet třicet roků vláčet cihly a kastrůlky s obědem a basy piv pro zedníky, ale zatím tam jenom tak stály a čuměly a vůbec ne na něčí haksny.
Nevím jak darebák Bugsy, ale já, když budu hodně trapně patetická, tak já našla v Purschau krajinu svýho srdce... a je mi úplně jedno, že tenhle termín použila Jaromíra Kollárová v knížce "Chtěla bych ten strom".
Je to knížka o dvacetiletý buchtě, co se zamiluje do svýho ředitele v práci, ještě za totáče. Řediteli je bajlaj očko pade a je hnusnej jak prdel, ale ona v něm vidí oporu a jistotu. Vezmou se, ale ona pak nějak přijde na to, že je to starej fotr a že je to celý o ničem.
To tak jako ve zkratce.
A ten strom, co chce, je holej a jakoby mrtvej, jenže jí připadá krásnej a živej.
Myslím, že by chtěla Purschau.
Jenže tyhle věci prostě nějak nebejvaj na prodej.

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Monty', 13.04.2007 10:26.

Názory čtenářů

13.04.2007 15:24

Diotima

prej se protestovalo před rakouskou ambasádou proti vídeňskýmu řízku,
to byl moc dobrej tah!

dnes zavládla nějaká nostalgie - a proč nee? (ve dvaceti mi téměř padesátníci připadali dost odporný - nojono, časy se měněj - enem ta muzika je pořád guuut :-)

13.04.2007 15:27