LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #3758
Autor:	Monty
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	27.02.2004 01:43
Počet návštěv:	1535
Počet názorů:	16
Hodnocení:	17

Kouzlo údů XXIII.

Kapitola X. - druhá část

Myslela jsem to dobře. Chtěla jsem své věrné kamarádce v praxi předvést, jak je lov údů snadný, když se ví, jak na to. Samozřejmě jsem nevěděla, kde se pořádají zátahy na ženichy, potažmo na partnery s delší záruční lhůtou, ale měla jsem za to, že seznamovací princip funguje jaksi univerzálně.
Vydaly jsme se, jen mírně opojeny (co je to litr vína na dvě dospělé ženy!), do rockového klubu na jakousi hudební produkci. Vstoupily jsme do mlhy husté tak, že by se dala krájet, a já se hned začala porozhlížet po vhodných obětech.
„Hele, a co támhleti?“ ukázala jsem na dva osamělé mladíky, z nichž minimálně jeden mi připadal esteticky přijatelný.
„Já nevím,“ pokrčila rameny Šárka. „Mě je to jedno.“
„Ale to ti nesmí bejt jedno!“ pokárala jsem ji. „Copak tu není žádnej chlap, kterej by se ti líbil?“
„Nevím,“ opakovala znovu Šárka. „Já stejně nikoho nesbalím. Jsem neschopná kráva.“
„Nekecej, prosím tě,“ sykla jsem polohlasem. „Tak jdeme do nich?“
„Třeba. Mě je to fuk. Já se opiju,“ pravila Šárka rezignovaně a následovala mne ke stolu, kde seděli vybraní údi.
Zatímco jsem prováděla předběžný průzkum terénu, Šárka se beze slova opíjela. Myslím, že vůbec nesledovala průběh akce. Cítila jsem stejnou bezmoc jako atomový fyzik, suplující na pomocné škole. Rozvíjela jsem všechny své akční programy a Šárka s nosem ve sklenici mne okázale ignorovala.
Mládenec, kterého jsem lovila, byl tělesně zajímavý, a tak jsem nakonec vztekle rozhodla, že si s ním půjdu užít, ať si Šárka dělá co chce. Nechtěla jsem, aby hodinová práce vyšla zcela naprázdno.
V okamžiku, kdy mne hoch přímo vyzval k odchodu do soukromí, se Šárka zcela ztratila z dohledu. Vzhledem k tomu, kolik toho za večer zkonzumovala, jsem reálně předpokládala, že provádí obřad, alegoricky nazývaný klanění porcelánovým bohům (v učebnici amerického slangu jsem pro tuto činnost našla výraz „ride the porcelain bus“, řídit porcelánový autobus, ale žádný z mých známých, žijících v USA, jej v životě neslyšel; možná se používá na Aljašce nebo na Havaji). Požádala jsem proto druhého mládence, aby se jí po dobu mé nepřítomnosti věnoval. Naivně jsem se domnívala, že by snad v sobě mohli najít zalíbení - nevěděla jsem totiž přesně, kolik toho Šárka vlastně vypila.
Moje trofej mne odvedla do jakéhosi bytu asi o tři ulice dál. Bylo mi jasné, že je chlapec rafinovaný a záměrně navštěvuje klub v bezprostřední blízkosti hnízda, určeného pro ukájení pohlavní rozkoše; ale nic jiného jsem od něj ostatně ani nechtěla.
V průběhu aktu se ovšem ozvalo prudké bušení do dveří. Zářez na pažbě vyskočil z postele, omotal se ručníkem, a vzápětí do pokoje vstoupil jeho kamarád z klubu.
Sám.
„Kdes nechal Šárku?“ zajímala jsem se.
„Ále,“ mávl tázaný rukou a zřítil se do křesla.
„Jaký ,ále´? Jasně jsem ti řekla, abys na ní dal pozor!“
„Se někam ztratila,“ zamumlal hoch.
„Tak to ti pěkně děkuju. Co když někde zabloudí? V tom stavu?“
„Já jí nevožral,“ pravil mladík dotčeně. „Nebyla můj typ. Má nos jak ségra Bolka Polívky.“
„Hlavně že ty jsi krasavec, Bartoška hadr,“ ušklíbla jsem se a v rychlosti na sebe začala házet svršky.
Šárku jsem nenašla ani v klubu, ani v akčním rádiu jednoho kilometru od něj. Volat na ubytovnu sester ve tři hodiny ráno mi připadalo zbytečné a nebezpečné, zbytečně bych na ni upozorňovala bdělé vrátné.
O její noční anabázi jsem se dozvěděla až za dva dny. Ačkoli se jí nic hrozného nestalo, normálně nastoupila do taxi a odjela směrem na Vinohrady, byla na mne lehce naštvaná. Marně jsem jí vysvětlovala, že to byla ona, kdo se zpronevěřil původní ideji a dala přednost nadměrnému pití lihovin před praktickým nácvikem lovu.
Od té doby jsem již nikdy nikomu neukazovala, jak se svádí chlapi. Šárka se za pár let provdala zcela samovolně, aniž by jí kdokoli jejího budoucího manžela servíroval až pod nos.
Pokud jde o muže, osud ke mně byl neuvěřitelně krutý. Stavěl mi do cesty buďto samé nepoužitelné trosky, jejichž jediným kladem mnohdy nebyl ani ten úd, anebo lehce deviantní zpustlíky, kteří s nim chtěli provozovat věci, které bych nechtěla sledovat ani v televizi.
Nemyslím, že bych byla při selekci mužů příliš náročná - přesněji řečeno, nemyslela jsem si to do té doby, než jsem se začala s druhým pohlavím seznamovat poněkud blíže. Chtěla jsem poznat muže, který by byl chytrý, vtipný, a nevyhlížel jako zvoník od Matky Boží. Nic víc. Neměla jsem žádné požadavky na jeho bankovní účet nebo nemovitý majetek, nezajímalo mne, jak je spolehlivý a zodpovědný. Chtěla jsem se bavit.
Bohužel mne postihla závažná porucha - nedá se říct ,fyzická´nebo ,psychická´, spíše životní. V mém bezesporu ryze ženském těle s většinovou sexuální orientací se nalézá tak jednoznačně mužská povaha, kterou před případným protějškem nelze dlouho úspěšně skrývat. Ne snad, že bych tajně toužila po operativní změně pohlaví a po nocích štkala do polštáře, že nemohu jít na vojnu, to ne. Uvažovala jsem ale jako chlap, chovala se jako chlap a mluvila jako chlap. Nikdy jsem nepociťovala něžnost při pohledu na kojence, úklid pro mne vždycky bylo sprosté slovo, u kadeřníka jsem byla asi třikrát v životě, u kosmetičky ani jednou; kdykoli mne nějaká přítelkyně požádala o asistenci při nákupu oblečení, trpěla jsem jako zvíře. Zajímaly mne jen kraviny. Kdykoli jsem se pokoušela chovat jako žena, připadala jsem si trapně a dělala jsem prazvláštní věci, za něž jsem se okamžitě po realizaci z hloubi duše styděla. Proto mne také většina mužů brala jako kamaráda, jako kumpána s ňadry, ale nikdy jako osobu, s níž by spojovali romantické nebo rovnou erotické touhy. Dalo se se mnou hovořit o všem (snad kromě fotbalu), nezajímalo mne, jaké jsou módní trendy, ale spíš kolik žere nový model BMW, dokázala jsem vypít to co chlapi a co se spotřeby cigaret týče, měla jsem nad nimi i navrch; když v mé přítomnosti někdo pronesl vulgární anekdotu, nečervenala jsem se, nýbrž vzápětí použila ještě vulgárnější. Do jisté míry jsem na tuto odchylku z normy byla pyšná, leč všeho do času. Jako tělesně zdravý jedinec jsem pochopitelně toužila po splynutí těl a možná posléze i duší, bude-li to možno. A ono to možno nebylo. Všichni muži záhy usoudili, že mít doma kamaráda, co myslí jen na blbosti a nikdy v životě jim nevyžehlí košili a neutře prach z poličky, není to pravé ořechové.
A tak jsem procházela životem jako velkým domem s desítkami pokojíčků, kde za každými dveřmi čeká úd bez příslušenství. Kdykoli jsem povýšila muže na něco víc než stojan na přirození, skončilo to špatně. Díky první velké lásce jsem po letech psychotické abstinence znovu skončila u psychiatra, který mne ovšem hbitě převedl do centra pro drogově narušenou mládež; chtěla jsem totiž kvůli němu umřít a nejsnazší cestou do Smrťákovy náruče mi přišlo pití a požívání ošklivých chemických látek. Trvalo mi víc jak sedm let, než jsem se ze své lásky vyléčila, mnohem déle než ze zneužívání jedů; s tím jsem skončila relativně brzy, dřív, než se ze mne mohla stát zlodějská zřícenina, která bere předměty, patřící cizím lidem, a po bazarech je směňuje za oběživo.
Mou první životní láskou byl psychicky nevyrovnaný a velmi charismatický bohém, kterého, žel, velmi záhy vystřídala smečka o dost menších "lásek", z nichž všichni do jednoho byli notorici. Byli to namnoze i milí lidé, zejména pak za střízliva, ale postupem času jsem zjišťovala, že se o ně nehodlám dělit s vodkou a ginem. Na vyléčení nebyla šance ani u jednoho z nich, a tak jsem vztah včas ukončila. Čekala jsem na další "vážnější" pokus a čekání jsem si zpříjemňovala kratšími vztahy, v nichž jsem se citově zas až tak neangažovala.
Na opilce jsem vůbec měla smůlu, a to i v případě, že se jednalo pouze o přátele, nikoli o milence. Vždycky jsem zastávala názor, že pít se musí umět, a kdo se opije jako dobytek, je zavrženíhodný amatér. Ač jsem se alkoholu nevyhýbala, nikdy se mi nestalo, že bych zkolabovala cestou domů u popelnic nebo znečistila restaurační zařízení metabolicky přeměněným obsahem svého žaludku. K něčemu takovému bych se nikdy nesnížila; vždycky jsem poznala, kde se nalézá ona kritická hranice mezi roztomilou opičkou a gorilou horskou (Gorilla beringei beringei). Proklínala jsem všechny, kteří tuto schopnost neměli a starost o jejich bezpečný přesun k domovu padla na má bedra - občas doslova.
Vzpomínám, jak jsem jednou vlekla domů podnapilého kamaráda žurnalistu. Bydlel v druhém patře starého domu, jehož vchod se uzamykal mřížovím. U mříže byl ještě hodný, ale na schodišti začal velmi hlasitě mňoukat.
„Hubu drž, je noc,“ zasyčela jsem na něj.
Marně.
V mezipatře se napřímil - předtím kráčel v hlubokém předklonu, takže se mu zápěstí takřka dotýkala podlahy - a strašlivým hlasem spustil:
„Mňááááu... úúú... mňiáááá... áááá!“
Za pomoci mírného fyzického nátlaku jsem ho dostrkala před dveře bytu, odemkla, vsunula jej dovnitř, hodila za ním klíče a utíkala pryč, neboť bydlel s rodiči a já opravdu nestála o to, aby mne zahlédli v přítomnosti jeho truchlivé postavy.
Jiný podnapilý známý mne zase v půl čtvrté ráno před bezpečně uzamčeným pohostinstvím přesvědčoval, že mu otevřou, protože výčepní je jeho „kámoš“. Dvacet minut bušil hlavou do kovové rolety na vstupních dveřích a křičel přitom:
„Evžene! Evžene! To jsem já! Otevři!“
Pochybuji, že by se výčepní v oné restauraci jmenoval Evžen.
Po dvaceti minutách usedl sklesle na chodník a pravil, že Evžen je kurva převlečená za kamaráda, načež usnul neklidným spánkem; v okamžicích bdělosti blábolil „Už jdou, už si pro nás jdou, jsou blízko!“ a „Slyším jejich kroky dupat blíž a blíž“, což byl, myslím, citát ze Čtyřlístku (díl UF, ONI JSOU TADY). Nezbylo mi nic jiného, než požádat dva kolemjdoucí Romy, aby mi jej za mírný úplatek pomohli naskládat do taxíku a odvézt k domovu blíže. Romové se hlučně zasmáli, ale pomoc neodmítli. Dokonce si ani nechtěli vzít padesát korun, které jsem jim za výpomoc vnucovala.
Opilého kamaráda policistu jsem dokonce musela vézt vlakem, neboť bydlel třicet kilometrů za Prahou. V metru na pohyblivých schodech upadl a v kotrmelcích se zřítil dolů; kdyby nebyl pod vlivem a tedy abnormálně pružný, byl by pravděpodobně již mrtvý. Ve vlaku nezlobil, pouze oslovoval neznámé dámy a tvrdil, že si bude číst, což s přihlédnutím k jeho aktuálnímu stavu nebylo možné. Během cesty se trošku zklidnil a dokonce našel svůj dům i klíče, ale okamžitě po vstupu do bytu se zhroutil na zem a usnul.
Bylo mi hloupé pohybovat se po cizím bytě, a tak jsem sebrala z věšáku nějakou bundu, schumlala si ji pod hlavu a usnula v předsíni poblíž něj. Ráno se velmi podivoval, proč leží na koberci pod botníkem - nic jsem nevysvětlovala, byl natolik inteligentní, že na to po čase přišel sám.
Vůbec nejstrašnější historka s opilým mužem se odehrála při návštěvě u cizích lidí. Přesněji řečeno, pro něj cizí nebyli, pouze pro mne. Tento ožrala byl velký a tlustý, a byl-li v rauši, nebylo v jeho okolí bezpečno.
Poměrně v klidu se odebral spát a já rovněž. Uprostřed noci se ovšem probudil, začal do mne šťouchat a dožadovat se klíče od toalety.
„Tady nemaj záchod na klíč,“ vrčela jsem podrážděně. „Normálně se seber a jdi tam.“
„Dej mi ten klíč, dělej,“ supěl tlusťoch.
„Jak ti mám dát něco, co neexistuje?“ bránila jsem se. „Jdi prostě na záchod, žádnej klíč nepotřebuješ.“
Ještě chvíli se dožadoval smyšleného klíče, a pak s mručením odkolébal své tučné tělo neurčitým směrem. Schválně jsem ho následovala, abych viděla, jak si s problémem poradí; a poradil si vskutku originálně. Namísto na toaletu se odebral do kuchyně, kde pomočil a pokálel proutěné křeslo.
Měla jsem chuť ho zabít. Moje situace byla naprosto nezáviděníhodná. Ti cizí lidé, v jejichž domě jsme spali, by si mohli myslet, že jsem jim křeslo znečistila já, a to jsem opravdu nechtěla. S peprnými kletbami na rtech jsem našla hadry a staré noviny, utřela tlusťochův tělesný znoj; křesílko jsem hodinu sprchovala v koupelně a lila na něj veškeré šampóny a tělová mléka, která byla k dispozici. Nevím, zda mou noční operaci majitelé poskvrněného nábytku odhalili či nikoliv, neb jsem je již nikdy poté neviděla.
Tyto nepěkné historky publikuji proto, aby se všichni příležitostní opilci zamysleli nad svým počínáním. Není nic strašnějšího, než namol ožralý muž, vystavený střízlivým očím jakékoli ženy. Pokud je tato žena zároveň i jeho intimní přítelkyní, je to už hotová tragédie. Platí to pochopitelně i naopak.

Názory čtenářů

27.02.2004 08:39

stanislav

kde seděli vybraní údi - sem tam mi tohle pomenování člověka nedělá dobře... :o) a máš před tím kousek blbě mě mně... :o)
*

27.02.2004 08:45

stanislav

velmi charismatický bohém - jsem ho tedy viděl, a hodnotil bych jinak... :o))) ne tak lichotivě.

27.02.2004 08:58

pavson

Řídit porcelánový autobus - super, že to nepoužívaj amíci nevadí, začnu to šířit tady. Ne tedy, že bych si chtěl na ten autobus dělat sám kurs, ale fráze typu "hodit tyčku" už jsou dost opotřebovaný. Jinak musím říct, že z veselých prvních kapitolek se začínáme dostávat do docela truchlivých zápisků. Ještě, že vím jak to dopadlo ( naštěstí jeden nikdy neví, jestli dobře nebo špatně, eta žizň ).
*

27.02.2004 09:35

stanislav

Monty je tragéd, tenhle temnej týpek, sto pavko eště nepochopil? nenech se zmást jejím humorem... :o))

27.02.2004 11:55

Albireo

Hustý, ale napsaný fucking dobře! *
Albi**Reo

27.02.2004 15:30

josefk

pěkně nepěkné historky :-) nebo nepěkně pěkné ?

27.02.2004 16:14

Hester

porcelánovej bůh :-))
u nás se tomu říká "telefon do pekla"

*

27.02.2004 16:28

Reni

paráda...

27.02.2004 16:32

fungus2

Perfektně napsané. TIP

29.02.2004 09:39

Humble

"Zářez na pažbě vyskočil z postele" :o))))***

"Není nic strašnějšího, než namol ožralý muž..." - sotva se jeden objeví u compu, hned takové komentáře tady na mě... :o)

29.02.2004 11:14