| Dílo #3688 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 25.02.2004 10:23 |
| Počet návštěv: | 1507 |
| Počet názorů: | 20 |
| Hodnocení: | 13 |
| Prolog |
|---|
Údůprostá kapitola obsahující středoškolské historky. Původně jsem ji chtěla vynechat, ale pro kontinuitu děje to možná bude lepší s ní.
Pozn. autora |
|
| Kouzlo údů XXI. |
Kapitola XI.
MATURITA NA PODZIM - MATURITA S JISTOTOU
aneb
A JÁ JSEM VOLNÁ JAK TEN PTÁK
Blížil se konec mého občasného pobytu na SZTŠ. Moc mne to nevzrušovalo; řídila jsem se heslem „všechno nějak dopadne“ a tak trochu jsem spoléhala na prozřetelnost, která v mém případě už několikrát způsobila čirý zázrak.
Pomocí neuvěřitelného a zcela nepochopitelného zázraku jsem už dříve získala řidičský průkaz. Písemné testy byly stanoveny na třetího ledna. Nejen že jsem nestihla v tak vražedném termínu vystřízlivět po Silvestru, ale knihu pravidel silničního provozu jsem do uvedeného data otevřela pouze jednou - a to ještě jen proto, abych do dopravních situací přikreslila pár chlápků přejetých tramvají a obstarožních žen, které stojí na chodníku a lomí rukama.
Když jsem se třetího ledna potkala na chodbě školní budovy se spolužáky, s úsměvem se mne otázali, jak dobře jsem připravena.
„Ani jsem to neviděla,“ odvětila jsem pravdivě. „Vždyť je to teprve první termín.“
Všichni se krátce zasmáli a opět se ponořili do svých Pravidel, aby náhodou zbytečně nezaháleli.
Po zahájení zkoušky nám učitel rozdal testy; nahlédla jsem do nich a usoudila, že nemá cenu přemýšlet nad něčím, co evidentně nevím, a tak jsem odpovědi zaškrtala náhodným tipem - asi jako když sázíte čísla do Sportky. Jaké bylo mé překvapení, když nám byly sděleny výsledky. Všichni jsme totiž testy udělali. Všichni!
„Není to nějakej omyl?“ vyzvídala jsem později na učiteli.
„Ne,“ řekl kategoricky. „A jak tak na to koukám, ztratila jsi jen tři body.“
Bylo to zcela absurdní, ale bylo to tak. S maturitou jsem to vnímala podobně. Když to vyšlo jednou, není přece důvod, aby to nevyšlo i podruhé. Zatímco na újmy na zdraví a partnerské vztahy jsem měla vždycky smůlu, ve formálních záležitostech jsem byla klikař. A co je maturita jiného než ryze formální záležitost?
Problém se nečekaně objevil jinde. Můj třídní učitel podle nějakých směrnic zjistil, že student s tak vysokým počtem zameškaných hodin nemůže být k maturitě v řádném termínu připuštěn. Je fakt, že za pololetí jsem se osobně účastnila asi každé dvaadvacáté vyučovací hodiny; ale netoužila jsem po samých jedničkách, dokonce ani po vyznamenání ne, tak mne přece klidně mohli nechat projít se čtyřkami a neobtěžovat se se mnou ještě na podzim. Nechápala jsem to. Na jedné straně se mě všichni toužili co nejdřív zbavit, a na druhé mi pobyt na škole svévolně prodloužili.
Mělo to bezesporu i své výhody. Zatímco mí spolužáci se učili jak blbí, já mohla klidně chodit do Krčmy na třeboňskou desítku a namísto Technologie rostlinné výroby číst Villona. Jistě mi to během svatého týdne mnozí z nich záviděli.
Abych řekla pravdu, moji spolužáci mne povětšinou nenáviděli. Oni se museli šprtat, já procházela z ročníku do ročníku bez sebemenšího vlastního přičinění (můj studijní průměr byl sice cirka 3,6 - ale co si koupíte za hezké vysvědčení?); oni museli doma poslouchat tatínka a maminku, já mohla na dva dny zmizet z domu a nikdo si toho ani nevšiml; oni típali cigaretku, jakmile se na rohu objevil správce školního statku, já si před třídním učitelem klidně nalila do piva dvě velké vodky. Razila jsem Cimrmanovo heslo „svou pravdu nebudeme skrývat“ a převážná část pedagogického sboru měla mou výstřední výjimečnost do jisté míry ráda.
Jedním z nesporných kladů SZTŠ byly ve třetím a čtvrtém ročníku exkurze do vinařských podniků, spojené s návštěvou moravského vinného sklípku. Při prvé z nich jsem vyhledala již mírně opojeného profesora ochrany rostlin a na rovinu jsem mu řekla, že je fajn chlap, ale ať po mě nechce jakékoli, byť i bazální, znalosti svého předmětu.
„Nebudu ve vašich hodinách rušit,“ nabídla jsem mu, „a vy mi dáte trojku.“
Nevím, jak velkou roli hrál v jeho rozhodování alkohol, ale všechny mé návrhy, tak, jak byly předloženy, přijal. Nebyla jsem si jista, zda si bude tento pakt pamatovat i poté, co vystřízliví, ale doufala jsem v to. Byl to opravdu férový učitel; vlastně všichni naši učitelé mužského pohlaví byli snesitelní. S učitelkami to bylo horší. Ženy mne vždycky nesnášely, nejspíš proto, že v mé osobě toho bylo ženského asi tolik jako živého v kremační peci.
Plynul čas a při jedné hodině ochrany rostlin, kde jsem se náhodou vyskytovala, seznal pan profesor, že ještě nemám žádnou známku a tak mne vyzval k tabuli.
„No, tak nám řekni, co víš o virových chorobách brambor!“ požádal mne.
Byla to zkouška ohněm.
„Virové choroby brambor přenášejí viry,“ odpověděla jsem stručně a z mého postoje bylo jednoznačné, že už ani nic víc neřeknu.
„Ano, dobře,“ pokýval hlavou pan profesor. „Můžeš si sednout, máš za tři.“
Kdyby měly nenávistné pohledy stejné možnosti jako malorážka, byla bych cestou zpět do lavice asi dvaatřicetkrát po smrti.
Z celé čtyřleté školní docházky mi v hlavě utkvělo jen minimum znalostí - umím latinsky pojmenovat asi pět rostlin a plíseň bramborovou (phytophora infestans), vím, jaké jsou určovací znaky obilí ve sterilitě, matně tuším, co to je oktanové a cetanové číslo a mám řidičský průkaz na zemědělské a lesnické traktory. O moc víc ne. Známky mezi čtyřkou a pětkou jsem vždycky nějak ukecala a když ne, okecala jsem to koncem léta při reparátu. Ve třetím ročníku jsem měla dokonce nedostatečnou i z tělocviku, protože jsem na něj nechodila.
Spolužáci mne akceptovali pouze ve dvou případech - když potřebovali napsat slohovou práci a pokud bylo potřeba vymyslet nějaký podařený vtip. Ve všech ostatních odvětvích lidské činnosti jsem byla nepoužitelná.
Při zmíněné exkurzi do vinného sklípku nám náš třídní učitel v lehké opičce sdělil, že se bude brzy ženit.
„A to se musíte ženit, pane inženýre?“ otázal se zvědavý student Prášek.
„Tssss,“ ušklíbl se pan inženýr. „Vyučuju biologii a nedal bych si pozor?“
Na nechtěné početí si pravda pozor dal, ale silně podcenil nebezpečí, které se skrývalo v mé maličkosti. Třídní kolektiv se na mne totiž obrátil se žádostí, abych na tříďasovu svatbu připravila něco extra veselého.
Vypracovala jsem tedy několikabodový plán ku zpestření svatební veselice. Prvním bodem byl samozřejmě svatební dar, jehož nejpodstatnější součástí se stal obří celer, umně zabalený do úhledného, leč průsvitného balíčku. Jaké účinky se celeru přisuzují je obecně známo, takže to nemusím nijak zvlášť komentovat. Druhá vypečenost spočívala v tom, že jsme navlékli nejvyššího hocha ze třídy do lidového kroje o dvě čísla menšího a nechali ho před radnicí odříkat mírně hanobný glejt, jímž byl milý třídní jednou provždy vyloučen z klubu svobodných mužů. Zlatým hřebem programu ovšem byl student Málek v obleku, s buřinkou na hlavě a koženým kufříkem v rukou, který předal nevěstě záruční list na pana inženýra a velký pytel náhradních dílů, které tvořily převážně rezavé šrouby a matky, vše velikosti XXL.
Ve finále jsem byla na našeho pedagoga ještě docela hodná; původní plány byly mnohem krutější. A jak jest psáno v knize Osudu, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán - takže jsem nakonec byla jedinou osobou, která byla po svatebního obřadu nevesela, truchliva.
Podařilo se mi totiž rozbít si láhev rumu, uschovanou ve školní šatně. Moc jsem se těšila na to, jak manželské štěstí svého učitele a zároveň i nemalý úspěch mého scénáře zapiji svým oblíbeným mokem a na druhou láhev jsem už neměla peníze. Kromě toho mne rozjařené spolužačky nechaly s rozbitou láhví samotnou a nikdo se ani nenabídl, že by mi snad pomohl s úklidem. Tak svět odplácí. Stála jsem vprostřed střepů a přemýšlela, čí svršky použiji k vytírání podlahy.
V šatně ovšem byla toliko moje bunda a několik párů přezůvek. Podrážky se obvykle nezhotovují ze savého materiálu a tak jsem musela vyhledat školníka.
Nebudeme si nic zastírat. Namazala jsem se už zrána, takže jsem nalezenému školníkovi nejen tykala, ale také nadávala, když nemohl najít klíče od kumbálu.
„A ze který ty jsi třídy?“ otázal se nevrle.
„Třetí á.“
„Jo aha, von se dneska ženil váš třídní, tak to máš kliku.“
Nevím, co by mi asi tak provedl, kdybych byla z jiné třídy. Byl to jenom školník. Když jsem mu vracela hadr prosáklý rumem, chvíli zvažoval, jestli by nestálo za to ho vyždímat.
Když se blížilo roční jubileum pedagogova vstupu do svazku manželského, napsala jsem za studentský kolektiv jeho ženě milý dopis, v němž jsem ji upozorňovala, že záruční doba na výrobek záhy vyprší, tudíž bychom rádi věděli, zda se v praxi osvědčil. Vymyslela jsem pro ni řadu rafinovaných otázek jako „Uvádí výrobek při uvedení do chodu nadměrný hluk nebo zápach?“ (čímž jsem narážela na tříďasovu zálibu v odérově intenzívních eau de cologne) a na závěr ji informovala o tom, že výrobek lze vyměnit za jiný model ještě šest měsíců po uplynutí záruční doby. Paní inženýrová nám odpověděla, že je se zbožím spokojena a reklamovat je nehodlá, takže jsme jí pouze zaslali další pytel šroubů.
O pedagozích hovořím zcela záměrně, neboť to s kouzlem údů přímo souvisí.
Na základní škole jsme příliš neuvykli učitelům mužského pohlaví; alespoň na té naší ne, a dle dostupných análů soudím, že na tom byly ostatní školy podobně. Kromě tělocvikáře Zamrzly - opravdu se jmenoval Zamrzla, což nás inspirovalo k žertovnému popěvku „Zamrzla Zamrzla, hlava mu vymrzla“, doprovázenému poněkud pitoreskním tanečkem - a dílenského učitele Čížka, který ovšem po čase školu opustil, nás na základce vyučovaly pouze ženy. K mé nelibosti a smůle; jak jsem již nadhodila, se ženami jsem nikdy nevycházela a ani jsem o to příliš nestála, neboť mi připadaly příliš přízemní a navíc hysterické.
SZTŠ byla naopak plná mužů - pedagogů, z nichž někteří byli dokonce mladí a svobodní. Existovali však za hranicí mých sexuálních představ a mé spolužačky na tom byly podobně. Matikář Pokuta, jemuž jsme přezdívali „Zaplať“, i chemikář Jan Říha, kterému jsme pro jeho nevinný výraz říkali Janeček, byli jistě milí chlapci, ale bohužel jen chlapci - a naše pozdněpubertální sny se zaměřovaly spíše na muže.
Zvlášť Janeček byl mimořádně plachý a ostýchavý hoch, jehož tajnou kratochvílí bylo houpání na otvírací části školní tabule. Jednou přišel do třídy s pozoruhodným účesem; pravděpodobně si ve spánku přeležel vlásky a tak mu na temeni odstával jeden neposlušný pramen. Vypadal tak trochu jako dvanáctiletý punker začátečník. Teprve v přímé konfrontaci s našimi rozesmátými tvářemi pochopil, že něco není v pořádku, a začal nenápadně tisknout hlavu ke zdi. Nenápadný pochopitelně nebyl ani trochu a jeho počínání nemělo kýžený efekt, neboť vlas trčel svěřepě dál.
Milostné vztahy k učitelům byly proto jen předmětem vtipkování; mne například spolužačka Šrámková podsouvala, že jsem upletla třídnímu svetr a já recipročně napsala pohádku „Chemická láska“ pojednávající o tom, jak Janeček hněte její ňadro se slovy „Jsi jako destilační baňka, má milá.“ Pedagogické údy nás rozhodně neokouzlily.
Jedinou intimní záhadou, kterou se nám podařilo odkrýt, bylo letité tajemství batohu inženýra Šimka. Inženýr Šimek byl postarší vyučující huhňavého hlasu a podivných zásad (písemky například známkoval podle pořadí lavic - ti, co seděli v první lavici od katedry měli jedničku, studenti v druhé lavici dvojku atd.; zřejmě předpokládal, že právě tudy vede trasa taháků), který s sebou neustále vláčel věkovitý zelený batoh prožraný neidentifikovatelnou špínou. Všechny nás zajímalo, co v něm ing. Šimek tahá, ale mohli jsme se jen domýšlet. Až do dne, kdy se na bramborové brigádě od svého vaku vzdálil a odešel za zídku kouřit (byl asi na čtyřicítce Startek denně). Vyzvaly jsme spolužáka Němce, aby prokázal svou statečnost a sáhl do Šimkova tlumoku; nechtěli jsme již dále žít v nejistotě.
Němec byl chvíli na pochybách. Zřejmě se obával, že se v batohu nalézá něco, co by mu mohlo utrhnout ruku u samého ramene. Nedivím se mu, jeho ponurý vzhled tomu napovídal. Nakonec se batohu zlehýnka dotkl a opatrně vsunul jeden prst dovnitř. Okamžitě jej s pištěním vytáhl, neboť sáhl do povidel. Přinejmenším to, co na prstě měl, povidla silně připomínalo.
Bylo nám dost divné, proč s sebou inženýr Šimek nosí batoh plný povidel, ale nikdo z nás neměl tu odvahu se jej přímo otázat.
Marně přemýšlím nad nějakým lechtivým zážitkem z doby kolem maturity. Napadají mne pouze veselé školní historky, které jsou zcela asexuální. Vůbec zjišťuji, že se děj od původního tématu poněkud odchýlil, takže laskavý p. t. čtenáři, odpusť. A nezoufej, vrátíme se k němu coby dup.
Každé maturitě předchází organizovaná trapnost, které se říká maturitní ples. Spočívá v tom, že jsou všichni veselí, od svého třídního dostanou šerpu s nápisem „Maturant“, okolostojící čumilové z řad příbuzných a přátel po nich mrskají drobnými, pak se tančí, a nakonec jsou všichni namol opilí.
Náš maturitní ples se od zavedeného scénáře ničím nelišil. Pokud jde o mne, opila jsem se už ráno a jediný dobrý vtip, který vypadl z mých útrob, bylo věnování LP desky sovětské hudební skupiny „Karnaval“ do tomboly. Podobné akce nenávidím. Neumím se odvázat na povel a valčíček na přecpaném parketu mne do euforie rozhodně neuvádí. Kromě toho, byla jsem jediným studentem, který na maturitním plese neměl ani rodiče, ani tetičky a strýčky, babičky a dědečky; neměla jsem tam kromě dvou kamarádek a pěti privátních lahví alkoholu vůbec nikoho. Lahve mi ostražití spolužáci zabavili už brzy odpoledne, kdy jsem při nácviku defilé zakopla o připravený běhoun. Zřejmě se domnívali, že odříznutím od lihovinového hrdla zamezí případné ostudě, která by uvrhla do špatného světla celou třídu. Ne že by byli abstinenti, ale s opíjením poslušně čekali až na skončení ceremoniálu.
Já se ceremoniálu nechtěla účastnit vůbec. Přicházejícím maturantům se totiž obvykle tleskalo a jejich blízcí volali „Sláva!“; v mém případě by se sálem rozlehlo hrobové ticho, což by mi ani tak nevadilo, ale nikdo by na mně neházel mince - a já nevěděla, zda bych je pak směla s ostatními sbírat. Takže jsem zvolila jistotu opilosti, která mi nedávala příliš šanci cokoli vnímat.
Té ostudy nakonec ani tak moc nebylo. Pouze jsem se nechala provokativně vyfotografovat s třídním učitelem, při tanci, k němuž mne vyzval chlapec mé kamarádky, jsem asi dvanáctkrát upadla, několika cizím lidem řekla pár drsných poznámek k jejich zevnějšku, všechny spolužáky jsem obvinila z krádeže lahví a nutila je lup vrátit (nakonec jsem lahve našla pod stolem s tombolou) a na nic víc si už nepamatuji.
Nad ránem odcházela skupina vytrvalců včetně mne do hostince „Nový Ráj“; když jsme se odtud kolem šesté vypotáceli, začal padat sníh a slabší nátury jej okamžitě ozdobily natrávenou potravou ze svých žaludků. Všichni už chtěli jít domů, jen já a Richard - ano, ten, co zaneřádil prostěradlo v loži mé matky a já se pak musela vymlouvat na to, že se Šárce spustila krev z nosu - ne. Skončili jsme v nádražním bufetu, jinde totiž neměli otevřeno, vypili ještě několik panáků a teprve potom jsme se odebrali ke svým rodinám.
Bylo kolem poledního, ale než jsem se dotrmácela k matce (chtěla jsem se vykoupat a babička měla jen sprchovací kout), hodiny na věži odbily půl druhé.
„Už jsem se těšila, že nepřijdeš vůbec,“ uvítala mne matka. To jí bylo podobné. Vždy, když jsem se na den či dva vypařila, ve skrytu duše doufala, že mne již nikdy neuvidí. Možná se měla spíš modlit, třeba by to pomohlo.
S přihlédnutím k tomu, že jsem svou opilost přikrmovala již více než dvacet čtyři hodin, držela jsem se statečně. Teprve vůně uzené polévky, kterou si matka nalévala z hrnce do talíře, obrátila mé vnitřnosti naruby a já musela urychleně navštívit toaletu.
A tak to šlo i nadále. Bylo to ode mne tuze nepěkné, opíjet se, ale jiné východisko z nouze jsem jaksi neviděla. Deprimovalo mne, že musím navštěvovat - byť sporadicky - školu, která je pro mne zcela zbytečná, protože jako alergik, jemuž vdechování pylu květeny způsobuje astmatické záchvaty, jsem nemohla ani pomýšlet na kariéru v rostlinné výrobě. A kromě toho mne trápilo vědomí, že jsem díky své odlišnosti od davu odsouzena k doživotnímu osamění a nepochopení. Stručně řečeno, byla jsem mladá a blbá.
Maturita, která se mne netýkala, mi přinesla velmi výnosný zdroj obživy. Za jednotnou cenu - krabičku cigaret - jsem psala studentům písemné části zkoušek z českého jazyka. Témata byla známá dopředu a všichni jako jeden muž si zvolili esej z četby. O tuto službu mne žádali i maturanti z jiných škol; těch úvah o čtivu jsem napsala asi třicet. Sama jsem si vybrala jiné téma (písemnou část maturit jsem skládala společně s ostatními), myslím že to byla úvaha na téma „mezilidské vztahy“. Zatímco mí spolužáci pracně opisovali mé jedno- až dvoustránkové stati, napsala jsem hluboce filozofické pojednání asi na osm stran a s prací jsem byla hotova asi dvacet minut před uplynutím stanoveného termínu.
Bylo mi jasné, že nemohu dostat jedničku. Profesorka češtiny mne z hloubi duše nesnášela a to od doby, kdy jsem ještě v dobách bolševika stvořila dva velmi provokativní příspěvky do soutěže „Požární ochrana očima dětí“ a veřejně odmítla psát o míru do jiné přihlouplé soutěže.
Má dílka s požární tematikou byla vskutku kouzelná. Prvním byla povídka o žácích, kteří si během přednášky dělají legraci z požárníka a nakonec zapálí nástěnku, druhým obrázek, na němž jeden člen hasičského sboru snaživě kropí ohořelou mrtvolu, zatímco jeho kolegové si v ohni opékají buřty, močí do plamenů a čtou si Ohníček. Jenže paní profesorka zřejmě neměla ten správný smysl pro humor. Kromě toho jsem ostentativně odmítala psát do svých slohových prací osnovy. Nenapsala jsem ji ani do maturitní písemky, pouze jsem velkými písmeny poznamenala, že spontánně vzniklé literární dílo se žádnou předem danou osnovou neřídí. Češtinářka mi posléze před celou třídou oznámila, skřípajíc zuby, že moje práce byla nejlepší na škole, ale vzhledem k absenci osnovy ji ocenila chvalitebnou. Nejspíš si myslela, že budu plakat; bylo mi to úplně jedno, což ji jistě nepotěšilo.
Své spolužáky jsem v plném počtu viděla naposledy při zahájení maturit. Nechala jsem se s nimi na památku vyfotografovat a stáhla se do ústraní. Neúčastnila jsem se ani pomaturitního večírku na rozloučenou; bylo mi jasné, že nijak zvlášť neprahnou po tom, aby se se mnou rozžehnali a ani já jsem je zrovna nemusela se slzou v oku objímat a přát jim do života hodně štěstí.
Pak přišly poslední prázdniny a zároveň také den, kdy jsem dosáhla plnoletosti. Uspořádala jsem malou oslavu pro své přátele a na druhý den odcestovala s kufrem. Matce, která byla zrovna někde na dovolené, jsem nechala na stole stručný vzkaz s tím, že se v září uvidíme, až přijedu maturovat, a vrhla jsem se střemhlav do bahna velkoměsta. |
|
| Názory čtenářů |
25.02.2004 10:26
 Jeff Logos
|
hezké, jen pokračuj :-))) |
25.02.2004 12:22
pavson
|
Tvoje neúprosná logika je mi velice blízká. Podobně jako ty, i já před státnicemi vyhodnotil situaci. Každý rok vyhodili od zkoušek plus mínus třicet procent lidí, aby je pak nechali zkoušky bez problémů udělat na podzim. Přeci jen to byla škola ekonomická a když už do našeho studia stát investoval čtyři roky, přeci nás pak hloupě nevyhodí? Proč bych se tedy učil, zvláště s ohledem na svůj předchozí prospěch ( na němž se mimo jiné podepsalo přátelství s podobnými týpky, jako tvůj manžel, myslím, že toho jara jsme na chatičku jezdili více než obvykle ). Ne všichni to ale chápali. Například vedoucí našeho ročníku, ing. Eisler s kterým jsme uzavřeli pivní přátelství, mě třeba osobně vyhodil den před státnicemi z hospody. Šel jsem tedy do jiné hospody a tam se dozvěděl, že líný tajemník katedry nechává otázky seřazené podle čísel a protože jsem měl druhý den jít první na řadu, stačilo se jen naučit dvě druhé a dvě předposlední otázky ( aby to přeci jen nebylo tak nápadné ). Kouknul jsem tedy na ty otázky ráno v metru a státnice bez problémů udělal. Jen těch lidí, co by mě s chutí zavraždili, bylo asi víc, než těch tvých třicetdva.
Když jsem se dostal k řádkám o školníkovi, skutečně jsem trnul, co tomu dobrému muži provedeš. Takový sis u čtenáře vydobyla respekt.
* |
25.02.2004 13:10
Albireo
|
I když bez údů, moc fajn počtení! * |
25.02.2004 13:15
Vilda
|
Super! tip |
25.02.2004 15:39
fungus2
|
Skvělé. TIP |
25.02.2004 16:12
Hester
|
to by byla škoda vynechat :-) * |
25.02.2004 17:08
JP
|
:-))* |
25.02.2004 20:19
 stanislav
|
mrtví na přejezdu... pěkné... * |
25.02.2004 23:29
 Yfča
|
:o)* |
26.02.2004 07:12
 josefk
|
svěží vánek i bez údů :-))) |
29.02.2004 08:45
 Humble
|
Jo, tohle bylo hodně fajn :o)* |
29.02.2004 11:13
 Wopi
|
No, souhlasím s češtinářkou. Tvé texty čtu kvůlivá absenci osnovy jen s největším sebezapřením.
|
29.02.2004 12:19
Humble
|
Je fakt, že se asi zbytečně zopakovaly některé historky s matčinými nápadníky. To by osnova mohla vyspravit ;) |
29.02.2004 13:26
Wopi
|
tak přísnej bych zase nebyl, historky s matčinými nápadníky jsou... no... prakticky životně důležité - hlavně když čék tu matku zná osobně :)))) |
29.02.2004 13:36
Humble
|
To já zase jsem přísnej čtenář - ale celkově ****** - no prostě lahůdka :o) |
29.02.2004 13:39
Wopi
|
No, já jsem normálně taky přísnej čtenář. Ale má fantazie prostě dostává těžký šoky, když si představím jistou matku... auuu... to je fakt na jointa, to nejde jinak duševně zvládnout. |
29.02.2004 13:43
Humble
|
Monty jede - tohle je výborná sonda :o) |
29.02.2004 13:55
Wopi
|
jo, dokonce lepší než ta, co strkali mimáci kartmenovi do toho, dyt víte |
29.02.2004 14:10
Humble
|
To asi nevím :o) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|