LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #3487
Autor:	Monty
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	20.02.2004 00:43
Počet návštěv:	2675
Počet názorů:	27
Hodnocení:	15

Kouzlo údů XVIII.

Kapitola VIII. - první část

TOHOHLE TATÍNKA NE!
aneb
KOUZLO OPOTŘEBOVANÝCH ÚDŮ

Poslední ročník na střední škole byl pro mne zcela údůprostý, zatímco v okolí se to všechno párovalo a docházelo i k prvním neplánovaným těhotenstvím, které většinou končily neplánovanou svatbou. Některé dívky měly již trvalé vztahy, jejichž délka se počítala na celé roky; jiné přebíhaly od jednoho chlapce ke druhému jako bezstarostná veverka přeskakuje ve větvích stromů. Jen pár zoufalců bylo zcela ostřiženo od pohlavních radovánek - a já byla jedním z nich.
Ne snad, že bych pomýšlela na kariéru řádové sestry nebo vstoupila do nějaké sekty asketů, kteří své sexuální puzení zažehnávají ranním bičováním. Mužů, kteří by mi imponovali a k nimž bych byla schopna zahořet chtíčem byl citelný nedostatek, a laciné atrapy jsem z principu zavrhovala. Kromě toho, neměla jsem utvořený žádný sociální model, na jehož základě bych byla štvána vnitřní touhou po pevném partnerském svazku. Nepoznala jsem nikdy rodinný život a vzhledem k mé komplikované povaze mi přišlo logické strávit zbytek života jako solitér.
Mou víceméně dobrovolnou izolaci od světa, v němž figurovaly údy, zpestřovaly jen zkazky přátel a milostné tápání mé matky, která - ač po dvou rozvodových řízeních a notně nemilých zkušenostech s představiteli údního stáda - neustále toužila najít Pana Pravého.
Nejsem si tak docela jistá, kde všude hledala, ale většina exemplářů, s nimiž jsem byla průběžně konfrontována, na mne působila dojmem, že se matka soustředí zejména na čekárny psychiatrické ambulance a na výběh za areálem protialkoholní léčebny.
Chápala jsem její argumenty („v mém věku už to není tak lehké“ - přeloženo do srozumitelného jazyka „ti, kteří za něco stojí, jsou zadaní a ti, co jsou volní, se již v praxi neosvědčili“), ale nechápala ono podvědomé puzení, které ji neustále vhánělo do náručí životních ztroskotanců. Ve svém věku jsem už byla na náhradní tatínky stará, takže mne to vlastně ani nemuselo zajímat, ale byla tu ještě moje sestra. Pravda, nevlastní, ale ani zředěná krev není voda a já rozhodně nechtěla dopustit, aby byl její duševní vývoj narušen soužitím s nějakou zoufalou lidskou troskou. A tak jsem se ujala role jakéhosi supervizora, který bedlivě dohlíží a v pravé chvíli řekne „dost“. Bylo to docela logické - zatímco já nikdy neuznávala žádné autority, matka k nim podvědomě tíhla a tak nad sebou musela neustále pociťovat bdělé oko moudřejšího a především zcela nezúčastněného pozorovatele. Já byla první na ráně. Zhruba od mých třinácti let mi svěřovala choulostivá tajemství svého milostného života, což mne sice ani v nejmenším nezajímalo, ale co s tím naděláte. Přijala jsem nelehkou úlohu výstupní kontroly a postavila se k ní velmi zodpovědně.
Prvním matčiným přítelem, který vstoupil do mého života, byl pan Ivan. Pan Ivan byl její první láskou z mládí. Měli už vlastně před svatbou, když došlo k osudné tragédii, díky níž ze svatby sešlo. Tou tragédií jsem byla já.
Ivan pocházel ze Slovenska; s mou matkou se seznámil během výkonu základní vojenské služby. Na čas odešel do svého rodného kraje za prací a na scéně se objevila osoba, z níž se omylem stal můj otec.
Matka tehdy pracovala na poště a ten člověk taky; byl tam zaměstnán jako řidič. Následující historii znám pochopitelně jen z doslechu, přesto se jedná o poměrně přesný popis tehdejších událostí. Matka (tehdy ještě nebyla ničí matka, takže jí budeme říkat slečna Mili) byla čerstvou držitelkou řidičského průkazu a onen poštovní šofér jí začal lákat na svůj automobil - na sbírku motýlů už zřejmě nebyla ta správná doba. Sliboval jí v podstatě něco jako kondiční jízdy zdarma. Jenže slečna Mili věděla, že v životě není nic tak úplně zdarma, a tak přemýšlela, čím se tomu ochotnému mládenci má za jeho servis odměnit. Zřejmě jí přišlo hloupé platit penězi, anebo měla peněz málo; v každém případě se rozhodla odměnit se mu tělesným požitkem přímo na zadním sedadle jeho zánovní Škody 1000 MB.
A tak se stalo, že jsem byla počata.
Ivan by slečně Mili možná odpustil, ale ta se pošetile rozhodla, že bude správné vychovávat dítě s jeho skutečným otcem a provdala se za něj. Jejich manželství bylo krátké a neveselé, což slečna Mili, nyní již matka, nikdy neodpustila mě. Od raného dětství jsem často slýchala okřídlenou větičku: „Kam toho tvýho otce tenkrát čert přinesl!“ a ani má logická argumentace tím, že v sedmdesátých letech minulého století již existovala jak antikoncepce, tak potrat, mi příliš nepomohla.
Ivan se krátce po mém narození z trucu oženil, ale na mou matku nezapomněl, stejně jako ona na něj. Po letech, kdy se oběma začalo hroutit stávající manželství (v případě mé matky již druhé), se začal objevovat v našem městě a následně i v našem obýváku. Vždycky byl za frajera; živil se jako řidič kamionu a tak nás pravidelně oslňoval technickými vymoženostmi, které na socialistickém trhu chyběly. Obzvlášť silně na mne zapůsobila jedna Ivanova návštěva, kdy přivezl ukázat počítač Atari. Prakticky po celou dobu jeho návštěvy jsem se nehnula od joysticku, jezdila formuli, létala s letadélky a převáděla žábu přes vozovku.
Jednou přijel Ivan v době, kdy se na našem zimím stadionu chystal koncert skupiny Citron, tehdy ještě se zpěvákem Láďou Křížkem. Chtěly jsme na něj s Machi jít, ale nechtělo se nám platit za vstupenku. Zmínila jsem se před Ivanem o koncertě a on jen mávl rukou:
„To nie je problém, poznám sa s jedným technikom od nich. Len povedajte, že ste odo mňa.“Pro Ivana nikdy nic nebyl problém, ale nám bylo třináct; přijít jen tak lážo plážo za nějakým bedňákem od Citronu a dožadovat se vstupu jen proto, že známe nějakého chlapa, to byl pro nás tuze těžký oříšek.
Asi jsme hodně chtěly vidět exhibujícího Láďu Křížka, protože jsme to nakonec udělaly. Oblékly jsme se jako drsné metalačky, ověsily se několika kilogramy chřestícího plechu a na zápěstí si připevnily kožené nátepníčky, které manuálně zručná Machi ušila ze staré kabelky, a vyrazily do akce.
Před zimním stadionem už podupávalo několik pubescentů. Kouřili Startky a přeskakujícími hlasy rozprávěli o pakárně na učňáku. Vůbec jsme si jich nevšímaly a snažily se být těžké frajerky, co jdou na Citron zadarmo, protože mají známosti.
Vstoupily jsme do budovy a rozhlížely se, koho bude nejvhodnější oslovit. Nakonec jsme přiškrcenými hlásky požádaly nějakého chlápka, co se kolem poflakoval s kabelem, aby nám zavolal pana X. (tehdy jsem samozřejmě věděla, jak se jmenuje, ale pod nánosem let se z něj stal už jen pan X.)
„To je trapný... to je tak trapný...“ šeptala mi Machi, když se k nám z hloubi haly blížil člověk, o němž jsme předpokládali, že je to pan X.
Měla pravdu. Bylo to trapné.
„No, co je?“ řekl pan X. poté, co se několikrát rozhlédl vůkol a pak zřejmě usoudil, že jsme jej sháněly my.
„My jsme od pana Ivana Lamoše,“ snažila jsem se zachovat dekórum.
„Jo, a co?“
„No... pozdravuje vás... a že nás máte vzít dovnitř,“ snažila jsem se o jistý nadhled.
„Hm,“ zabručel chlap a dlouze pohlédl na naše smutné postavy. Zřejmě přemýšlel, za kterou část anatomie nás uchopí, až nás ponese ke vchodovým dveřím. Po chvíli si to ale nejspíš rozmyslel a rezignovaně hodil bradou k dveřím na opačnou stranu.
„Tak teda pojďte.“
Šly jsme. V hale nebyl vůbec nikdo, jen zvukař, který kroutil nějaké čudlíky na aparatuře.
„Hele, a co kdybysme šly radši domů?“ zakňourala Machi.
„Teď už nikam nepudem, když už jsme jednou tady,“ rozhodla jsem, ač mi také nebylo veselo.
„No on nás stejně někdo vyhodí,“ brumlala Machi.
Bylo to docela pravděpodobné, ale nakonec se tak nestalo a my shlédly koncert až do konce. Mám dojem, že nebyl nic moc.
Ivana jsem měla ráda, a nejen proto, že jsem díky němu viděla Láďu Křížka a že mi občas vozil drobné dárky, jako například tři detektivky Eda McBaina ve slovenštině. Byl to světoběžník a sympaťák. Ostatně jen díky němu jsem se chtěla stát řidičkou kamionu; jednou mne svezl a tento nevšední zážitek mne silně poznamenal. Ale jezdil k nám zřídka a vztah s mou matkou měl očividně komplikovaný trvajícím manželstvím. A tak se dostaly ke slovu krizové varianty.
Krizovými variantami jsem nazývala chlapy, kteří by v mé tabulce použitelnosti figurovali někde na chvostu a dost možná ještě hodně hluboko pod ním. Tato tabulka vypadala následovně (jedná se o autentický text z roku 1990):

1. High class - charisma jak Rutger Hauer v Flesh&Blood, Bono Vox, Al Pacino apod.
Použitelní kdykoliv, kdekoliv, velmi vzrušující čeládka.
Při nejlepší vůli slabé l % populace.

2. Střední třída - zajímaví, charismatičtí, někdy až na druhý pohled, ale mají „něco do sebe“
Použitelní, nejčastější kořist.
Cca 5 % populace.

3. Safety matches - použitelní při nejvyšší nouzi, tzv. skryté rezervy
Vizuálně nezajímaví, ev. intelektuálně zaostalí, jediné plus bývá ve vlastnictví pohlavního orgánu - ač mnohdy téměř nepoužitelného.

4. Handicapovaní - plebs:
a) děti do 15 let
b) muži starší 50 let
c) muži se skleněnýma očima, dřevěnýma nohama ev. umělýma zubama
d) tlustoprdi
e) vývojový mezičlánek mezi opicí a člověkem (nízké čelo, mohutně vyvinuté čelisti, uzpůsobené ke žvýkání syrové potravy)
f) příslušníci národnostní menšiny
g) cokoliv, co má šikmé oči a jmenuje se Jasuši (Macuši etc.)
ch) pásovec devítipásý
i) turbodmychadlo

Nebrat NIKDY. Ani v případě požáru či jaderné katastrofy, tzn. v situacích, kdy už je stejně všechno jedno.
(Výjimku lze udělat pouze u skupin a) a b): u a) v případě, kdy už je to skutečně jedno, např. objeví-li se na horizontu atomový hřib a u b) v případě Alaina Delona)

Podle tohoto klíče na určování druhů spadali prakticky všichni následující intimní přátelé mé matky do čtvrté kategorie. Jen dvěma výjimkám se podařilo přehoupnout přes laťku do kategorie třetí.
Krásným demonstračním příkladem byl Jaroušek.
(následující část textu vynechávám, objevila se již jako předkrm k celému opusu pod názvem Řehoř Mendel by se divil, pozn. autora)

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Monty', 18.02.2004 13:00.

Názory čtenářů

20.02.2004 09:05

Jeff Logos

Monty, předchozími díly jsi nasadila vysokou laťku. Zvykli jsme si na dávky tvého humoru. Oblíbili jsme si jej. Překousli jsme občasné mentorování a podsouvání jakoby obecně platných "montyovských" názoru. V tomto díle se mi zdá, promiň, že trochu vaříš "z vody", opakuješ se v názorech, takže poprvé jsem při čtení tvého text zažil pocit rozvleklosti.

20.02.2004 09:26

Monty

Sorry, příště to snad bude lepší...:o) Uznávám, tahle část není nic moc, ale kdybych ji vypustila, tak by zas nedávaly smysl ty další. :o)

20.02.2004 09:45

Monty

Humble napsal(a):

Já míval Atari a žábu jsem přes vozovku nikdy nepřeváděl - halt jsem taky něco neznal :o)*

Frogger 2: Swampy´s Revenge. Kdysi dávno v časech osmibitů vyšla na Atari hra, které všichni říkali "žába", kdy jste se s tímto obojživelníkem snažili přejít frekventovanou dopravní tepnu. Žába se vrátila před třemi lety jako Frogger a letos přichází Hasbro (výrobce Sindy, která je vším, čím chcete být :o) s jeho pokračováním, Frogger II.

Novinky, Nové hry 10/2000

20.02.2004 10:35

Albireo

Taky tentokrát poprvé netipnu, ale těším se na díl XIX.

20.02.2004 11:19

Humble

Jo, našel jsem odkaz - a píše se tam o mně:
Yes, you remember it don't you? Well forget what you remember, this is Frogger '97 with 3d graphics, new hops, and plenty of tongue action. If you're looking for the classic arcade game, may we humbly recommend our MAME download

20.02.2004 11:48

Humble

Albireo, Jeff: Já jsem si típnul, alébrž hodnotím celek :o)

20.02.2004 12:22

Johanka

hmmm*

20.02.2004 14:18

Jeff Logos

Monty, to je OK. Jako celek je tvé dílo samozřejmě velice dobré.

20.02.2004 16:01

Albireo

Jako celek nepochybně velmi dobré. I tahle část by byla, kdyby nebyl její nejlepší kus zrovna předsunut jako upoutávka.

20.02.2004 18:20

fungus2

Bezvadné. Já měl zase Didaktik. TIP

20.02.2004 21:18

kalais

:)
budu si to muset projet všecko
ale rozčlenění na typy mě fakt pobavilo:)

21.02.2004 13:06

Wopi

a sakra, už mi zbejvá jen pár dní...

21.02.2004 14:51

Monty

Ehm, Wopi, uvědom si, že tato pravidla vznikla před 14ti lety, kdy mi bylo pouhých 16 jar. S přihlédnutím k této okolnosti se i věková hranice použitelnosti poněkud... zvyšuje. :o)

21.02.2004 15:43

Wopi

děkuji :)

21.02.2004 15:53

Wopi

Já jsem tušil, že s tou použitelností by to mohlo bejt trochu mírně posunutý.
Doufal jsem, že je to jako s jogurtem. Tuhle jsem si z ledničky jeden bral a zjistil jsem, že má životnost jen do osmého - a ono zrovna už bylo devátého hodina po půlnoci. Tak jsem řešil, jestli se zkazil úderem dvanácté, nebo jestli tu hodinu ještě nějak splácal. Nakonec jsem ho (celý napnutý) snědl (a přežil).

Tak jsem tedy doufal, že i se mnou to bude podobné a že ještě den dva po narozkách bych mohl mít byť jen teoretickou šanci.
:)

24.02.2004 00:16

Cekanka_ucekana

Tak teď jsem se teda zase pobavila :-)))))

24.02.2004 00:16

Cekanka_ucekana

Wopi napsal(a):

ty seš přece absolutní výjimka!

24.02.2004 13:13