Autoři  Stránka autora  Názory autora  Díla hodnocená autorem 

Dílo #3161
Autor:Monty
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:05.02.2004 09:48
Počet návštěv:3503
Počet názorů:35
Hodnocení:16

Kouzlo údů VII.
Kapitola IV. - druhá část

Jak jsem již zmínila, v tuzemské maloobchodní síti byla nabídka odívání chudičká jako ta matička v Nerudově básni. Bohužel mne v oněch letech móda vcelku zajímala; možná právě pro svou nedostupnost. Dnes, kdy si člověk může v obchodě koupit co chce, už mne to nezajímá. Mám zkrátka takovou povahu - snadno dostupná kořist mne nechává v klidu. Ovšem v totalitních dobách bylo oblékání nadmíru dobrodružnou činností, chtěl-li se člověk odlišovat od tesilových a krimplenových šiků. Neboť tato kapitola je od původního tématu poněkud vzdálena, pokusím se jen ve stručnosti zachytit několik těkavých vzpomínek v takzvané informativní zkratce.
Vestička s kapsami. Někdy kolem roku 1984 sen všech školních děvčat. Byla to v podstatě odporná plátěná vesta z druhořadé látky, ale na čelních dílech měla čtyři kapsičky; a která dívka chtěla být opravdu frajerka, musela mít alespoň jednu kapsičku ze síťoviny. Síťovina vypadala trochu jako řídce tkaná záclona a bývala zhotovena převážně z materiálu syntetického. Ó, bývalať to prestižní záležitost, mít tričko se síťovinou! Leč zpět k vestičce. Šikovné matky svým dcerám nějakou tu vestičku ve veselé barvě spíchly samy; moje matka byla vždy na rukodělné práce levá jak turecká šavle a tak jsem trpěla bez vestičky. Vzpomínám si na jeden dopis, který mi psala Šárka na pionýrský tábor. Kromě toho, že v něm stálo: „Dnes v rádiu říkali, že podle agentních zpráv umřel Sepeš. Mě se hodně líbí. A tobě?“, zmiňovala Šárka fakt, že potkala v samoobsluze spolužačku Elenu, a ta měla moc hezkou červenou vestičku se síťovinou. Zaskřípěla jsem zuby, ale ještě jsem to zvládla; horší bylo, když zručná matinka stvořila vestičku i Šárce. To už na mě bylo moc a začala jsem doma tvrdě vyžadovat vestičkuvestičkuvestičku tu s kapsama a se síťovinou. Nakonec ji matka sehnala na nějaké pouti; pouti byly vůbec proslulé tím, že se zde stánkaři nabízeli rukodělné výrobky, co do kvality šílené, na první pohled však prudce moderní. Moje vestička byla růžová (!!!) s černým lemováním a bez síťoviny. Když jsem si ji poprvé navlékla, vyběhla jsem před dům a netrpělivě vyhlížela, až se Šárka s rodinou vrátí ze zahrádkářské kolonie a uvidí ji. Už nevím, co Šárka na růžový děs tehdy řekla, ale vzhledem k tomu, že jsme se nepopraly, to asi nebylo tak hrozné.
Kožené kalhoty. Všichni jsme toužili mít kožené kalhoty, takové ty černé, co pevně obepínají nohy i prdýlku. Měli je totiž zahraniční zpěváci (ne ti ze Sovětského svazu, pochopitelně) i zpěvačky a vypadali v nich děsně sexy a děsně in. Ve dvanácti letech jsem jen těžko mohla vypadat sexy, ale hodně jsem chtěla být in. Ale s koženými kalhotami to byla těžká věc. Ušít podomácku se nedaly a v Maďarské lidové republice byly tak drahé, že jsme se na ně neopovažovali ani pomyslet. Kupodivu se na tuzemském trhu objevil jakýs takýs ekvivalent - černé koženkové kalhoty neforemného střihu a s odpornými zlatými zipy v polovině nohavic. Byly podšité něčím, co vypadalo jako skelná vata a v kontaktu s tělem se to také chovalo jako skelná vata, ale tehdy mi připadaly pěkné. Po několikatýdenním soustředěném nátlaku („musím je mít... vždyť je má i Michal David!“) matka kapitulovala a tu hrůzu mi zakoupila. Moc jsem se těšila na den, kdy s mohutným vrzáním, doprovázejícím každý krok, vstoupím do třídy a všichni padnou naznak - leč, při premiéře mých koženkových kalhot nikdo nikam nepadal. Pouze třídní učitelka na jejich existenci zareagovala. Požádala mne o žákovskou knížku a následně do ní vepsala: „Chodí do školy výstředně oblečená. Kovářová.“ Když jsem pak večer předložila poznámku matce k podpisu, tato zavrtěla nechápavě hlavou a otázala se, zda jsem přišla do školy jen v kombiné. Odvětila jsem, že nikoli, že jsem si jen vzala ty nové kalhoty. Musím říct, že tato poznámka byla snad jediná, za kterou jsem nedostala nakládačku. Trestat dítě za to, že si obléklo do školy kalhoty, to byla silná káva i na moji matku, která obvykle neměla k pásku nebo vařečce daleko. Poněkud tristní bylo, že se za pár dní objevila ve stejných kalhotách jistá dívenka ze třídy „C“ a nosila je pěkných pár dnů po sobě, aniž by jí bylo cokoli vepsáno do žákovské knížky. Zřejmě to bylo tím, že její otec byl učitel, zatímco můj otec byla jen mýtická (a navíc záporná) postava z rodinných bájí...
Mikina s obrázkem. V útlém mládí do našich životů vstoupily mikiny. Ty opravdové, s nášivkami „Nike“ nebo „Adidas“ jsme ale znali jen ze zápaďáckých katalogů. Zápaďácké katalogy pro nás nebyly žádným tajemstvím; v každé třídě bylo alespoň jedno dítě, které mělo „někoho“ venku, a pokud ne natrvalo, pak aspoň mělo rodiče, který tam někdy byl. „Být na Západě“, to byl sen každého školou povinného dítka té doby, a když se to některému povedlo, ostatní ho dílem obdivovali, a dílem (větším) mu to pekelně záviděli. Z naší třídy se jako jediný dostal na Západ spolužák Kocába, který měl tetičku v Holandsku. Jeho pobyt v zemi imperialistického molocha dokonce zajímal i naši učitelku, takže namísto jedné vyučovací hodiny požádala Kocábu, aby o své cestě do země, kde vládne smrdutý kapitalismus vypravoval. Už nevím, co přesně vypravoval; je dost dobře možné, že ho díky mohutnému skřípotu zubů nebylo ani slyšet. Ale vraťme se k mikinám. První mikiny, které byly běžně k mání, uvrhli na trh stánkaři. Kdo také jiný. Stánkaři byli vůbec divná sorta lidí. Prodávali skoro všechno, a skoro všechno, co prodávali, bylo příšerné. Ale v dilematu - nosit příšerné napodobeniny oblečení nebo krimplen? - vyhrávali na celé čáře. První mikina, kterou jsem vlastnila, byl červený froté přízrak s výstřihem do véčka a s neuměle natištěným nápisem „Charlie“. Nápis „Charlie“ byl ale viditelný pouze do prvního vyprání.
Takové mikiny od stánkařů měl každý - a to, co měl každý, přestávalo být v určitém okamžiku zajímavé. A tak jsem se odhodlala k experimentu. Bylo to v době, kdy v zápaďáckých katalozích jednoznačně dominovaly trička a mikiny s obrázkem. Obrázky to byly rozličné - kokosové palmy, dívčí hlavy, psíci, kočičky, ptáčci; cokoli si jen člověk mohl přát (tedy člověk, žijící na Západě, samozřejmě). Podařilo se mi v útrobách prádelníku najít žluté pyžamo ze silné bavlněné látky, které nikomu z rodiny nepatřilo. Pravděpodobně pocházelo z pozdních šedesátých či raných sedmdesátých let, ale bylo pozoruhodně zachovalé. Ano, pravda, žluté; ale jak říká staročeské moudro, „v nouzi Franta dobrý“. Spodní část pyžama byla pro mé záměry nepoužitelná; zaměřila jsem se na díl horní. Připravila jsem si sadu barevných fixů a rozhodla se, že si na něj namaluji nějaký obrázek, takový, jako mají ty slečny v zápaďáckém katalogu. Ze všeho nejvíc se mi líbil obrázek tygří hlavy s jedním předsunutým drápem, ale sebekriticky jsem uznala, že by se mi nemusel povést a já měla k dispozici pouze jediný pyžamový díl a tudíž žádný prostor pro experimenty. Takže jsem na pyžamo namalovala několik planet, uprostřed nich kosmickou loď, a celé dílo jsem završila nápisem „SPACE“. S výsledkem své kreativity jsem byla spokojena a hned na druhý den jsem se v něm vydala do školy. Zdálky vypadalo moje pyžámko docela impozantně, ale zblízka bohužel práci Centrofixu nezapřelo. I tak jsem sklidila mezi některými spolužačkami uznání za svou lidovou tvořivost. Kdo ovšem sdostatek uznání neprojevil byla moje babička, která mi pyžamový díl odebrala a zakázala mi, abych v něm ještě někdy šla do školy. Navíc mi strašně vynadala, že jsem zkazila takové pěkné pyžamo, které vydrželo tolik let jako nové a já ho zneuctila svým výtvarným projevem. A tak jsem pozbyla svou mikinu s obrázkem na věčné časy a nikdy jinak.
Kalhoty s kytičkama, kalhoty s proužkama, tygrované kalhoty a originál Levisky. Ve starším školním věku nám již nestačilo mít to, co nosí Jitka nebo Lenka. Naopak, chtěly jsme mít něco jiného; něco, co nemá nikdo, leda snad Zápaďáci. Náš zrak i čich byl již natolik vycvičený, že jsme dokázali přesně vytipovat, do které prodejny s textilem kdy co přivezou, kdy budou na náměstí zase trhy (akční rádius stánkařů - na rozdíl od současnosti totehdy nebyli Vietnamci; Vietnamci přes den pracovali v socialistických továrnách a po nocích šili džíny. Je velmi pravděpodobné, že Vietnamci šili i větší část stánkařského sortimentu, ale prodávali ho osoby jednoznačně evropského původu. Po listopadu 1989 již byli zřejmě stánkaři natolik finančně zabezpečeni, že se raději věnovali privatizaci a holandským dražbám a svá místa ochotně přenechali svým bývalým dodavatelům), případně kdo v okolí prodává nejlevnější bony. Obzvlášť obezřetní jsme museli být, pokud šlo o džíny. Tuzemský výrobce se sice snažil a přehodil mladistvým jeansové kalhoty (zn. Prekon), ale mládežník v Prekonech byl obecně považován za trapáka a za „socku“. My světáci jsme museli mít tuzexové džíny „Wildcat“ - později, na sklonku socialismu, je nahradila světoznámá značka Levi´s (Tuzex na stanici metra Vltavská).
Těsně před pádem totality, v létě 1989, jsem si na džíny Levi´s vydělávala v potu tváře na brigádě v továrně na zapalovací svíčky. Byly to krušné chvíle. Vstávala jsem každé ráno ve tři čtvrtě na pět, protože dělnický autobus odjížděl v 5.15, a každý den jsem se cestou v autobuse tiše modlila: „Prosím tě, pane Bože, ať havarujeme, ať se ten zasraný, zkurvený autobus převrátí do škarpy, ať skončíme všichni ve špitále, ale hlavně ať nedojede do továrny!“ Pánbůh mne nikdy nevyslyšel, a tak jsem každé ráno v 5:48 vkládala svou kartu do píchaček a pár minut před šestou vstupovala na své pracoviště, kde mne čekaly kovové krabice se sto otvory. Do každého otvoru se musel dát jeden kovový spodní díl, jedno miniaturní těsnění a jeden porcelánový svršek; pět krabic za hodinu, čtyřicet krabic za den. Za čtrnáct korun na hodinu, pokud mne paměť neklame. Ale džíny Levi´s jsem opravdu moc chtěla...
Když se mi pak podařilo směnit převážnou část své brigádnické výplaty na 120 TK (tuzexových korun - to byl oficiální název bonů, jedna TK se na černém trhu dala koupit za pět korun), vydala jsem se do Tuzexu na Vltavské pro své vysněné džíny. Bohužel, moje vysněné džíny stály 125 TK a tak mi nezbývalo nic jiného, než odjet na stanici metra Mládežnická - nyní Pankrác - zde se před tamním Tuzexem sdružovali veksláci. Okamžitě poté, co jsem překročila pomyslnou čáru mezi okrajem chodníku a výlohou Tuzexu, už tu byl vekslák a vybafl na mne: „Bony? Chcete bony?“ „Chci,“ přiznala jsem po pravdě. Vekslák bleskurychle vytáhl z kapsy vějíř dvaceti-, padesáti- a stobonových poukázek a rozšafně se otázal: „Kolik?“ „Pět...“ zašeptala jsem polohlasem, neb mi bylo trapně. Vekslák se zašklebil, skryl poukázky opět do hlubin své bundy a podal mi ušmudlanou pětibonovku. Asi se domníval, že si chci koupit žvejkačky s Donaldem. Cítila jsem se poněkud hloupě, ale dosáhla jsem svého. Měla jsem originál džíny Levi´s. Nosila jsem je tak dlouho, dokud ze mne nespadly nadměrným opotřebením.
Kromě jeansových kalhot Prekon byly v obchodech ještě k mání maďarské džíny Yukon. Měly o poznání modernější střih, ale byly úzkoprofilové. Což znamenalo, že na zásilku dvaceti kusů podupávalo před prodejnou textilu asi sto lidí. Podařilo se mi jedny ukořistit. Asi po roce nošení jsem usoudila, že jsou už trochu passé, a tak jsem si na pravou nohavici nažehlila nápis „Tom & Jerry“. Z písmena „O“ ve slově „Tom“ vykukovala hlava kocoura Toma, a pod písmenem „Y“ byl zobrazen celý myšák Jerry. Nechápu, co mne to tenkrát popadlo. Od chvíle, kdy jsem nápis na kalhoty nažehlila, jsem je neoblékla ani jednou; leda na cestu s odpadkovým košem k popelnicím. Tom a Jerry se na nohavici drželi jak helvítská víra a nešli dolů ani po dobrém, ani po zlém.
Někdy v polovině osmdesátých let se v oblasti kalhot objevil nový fenomén - kalhoty s kytičkami, s pruhy a kalhoty z tygrované látky. Měla jsem je všechny. Z trhu, jak jinak. Kalhoty s kytičkami byly temně růžové a na každé nohavici bylo asi pět až šest černých kytiček. Kalhoty s pruhy byly rovněž tmavě růžové s černými pruhy; tygří kalhoty byly... prostě tygří. Ve skutečnosti jejich vzorek připomínal leoparda, který se pár dní válel v silážní jímce (černé okrouhlé skrvny na zelenohnědém podkladu), ale kdo by si tehdy lámal hlavu s určováním živočišných druhů. Tygří kalhoty jsem měla nejraději; proto jsem si je také oblékla na narozeninový večírek jedné žákyně z „déčka“. Ani nevím, proč mne tehdy pozvala. Nebyly jsme zrovna kamarádky, znala jsem ji jen zběžně. Možná jsme spolu hovořily zrovna v den, kdy se večírek konal, a tak jí prostě jen bylo hloupé mne nepozvat. Večírek se odehrával zcela v intencích dvanáctiletých mozků - hodně dortů, arašídové křupky, chlebíčky se šunkou, kyselé okurky a pomerančový džus. Jedly jsme a popíjely, co se do nás vešlo. Žel, při cestě zpět domů mne zklamal můj, jindy azbestový, žaludek. I dnes, v dobách, kdy má tělesná schránka chátrá a choří pod vlivem nemilosrdného zubu času, žaludek pracuje jako švýcarské hodinky. Tehdy ale fatálně selhal. Při vstupu do domu jsem poprvé pocítila, že šlehačkový dort a kyselá okurka asi nebyla nejlepší kombinace. Poté, co jsem nastoupila do výtahu a zmáčkla tlačítko „5“, dalo se uvnitř mne cosi do pochodu, ve střevech to udělalo „žblll... blll“, a mé tygří kalhoty začaly připomínat hnojného leoparda i zevnitř. Byl to jen malý (co do objemu) incident, ale znechutil mi nošení tygřích kalhot na pěknou řadu měsíců.
Myslím, že je na čase ukončit kapitolu o oděvních strastech socialistického mládežníka. Vzpomínat by se dalo ještě asi tak na padesáti stranách, ale tohle vyprávění je o kouzlu údů, nikoli o kouzlu textilií. Tak možná někdy příště.

Názory čtenářů
05.02.2004 09:51
Bobísek
Už se těším na příště. :-))*
05.02.2004 12:26
NIN
Chňá, tričko Charlie jsem měla taky!!! A právě mám na sobě ty černý kožený kalhoty, takový ty, co obepínají nohy i prdýlku, heeeč :))))
05.02.2004 12:35
Cekanka_ucekana
ve druhé polovině osmdesátých let kalhoty s kytičkama? To bylo po škole, začala jsem makat a o kalhotách s kytičkama nic nevim, člověče! Tygrovaný, nebo hadí, to jo
05.02.2004 13:02
Albireo
Tohle je tematika po výtce dámská, ale za svěží napsání tipa dám.
05.02.2004 14:11
pavson
Vzpomněl jsem si na nejútlejší dětství a výrobu tzv "placek". Stačilo víčko od limonády s průhledným plastovým spodkem, vystřihnout z Ohníčku nějakého toho Pifíka, zátku pod tričko, Pifíka a plast svrchu a placka za cenu 0,00 Kč hotova. Chodili jsme takhle vymustrovaný všichni. Vyprávět dnešním dětem o tom, že jsme opravdu měsíc hákovali ve fabrice u pásu, abychom si koupili kalhoty, je ztráta času. Vůbec nechápou, o čem je řeč a ještě se blbě zeptají: "A proč??"
*
05.02.2004 14:17
Wopi
hihi
05.02.2004 14:29
Monty
Pravdu díš. Jednou jsem měla nějakej záchvat uvědomělosti nebo co a vykládala jsem svý sestře (ročník 1983), která nadávala na otce, že jí nechce koupit v pořadí asi desátý značkový džíny během jednoho roku, jak to bylo těžký v době, kdy jsem byla v jejím věku, odvyprávěla jsem jí celou story z továrny PAL (nyní BRISK)... a ona se, tele jedno blbý, smála, div že nespolkla žvejkačku. :o)
05.02.2004 14:29
Bohdan
:-))*
05.02.2004 14:31
Cekanka_ucekana
pavson napsal(a):
Vzpomněl jsem si na nejútlejší dětství a výrobu tzv "placek". Stačilo víčko od limonády s průhledným plastovým spodkem, vystřihnout z Ohníčku nějakého toho Pifíka, zátku pod tričko, Pifíka a plast svrchu a placka za cenu 0,00 Kč hotova. Chodili jsme takhle vymustrovaný všichni. Vyprávět dnešním dětem o tom, že jsme opravdu měsíc hákovali ve fabrice u pásu, abychom si koupili kalhoty, je ztráta času. Vůbec nechápou, o čem je řeč a ještě se blbě zeptají: "A proč??"
*
CHe, víčka od Duka byla větší a dávaly se do nich obrázky metalových kapel, takový, který má Monty pod minulým dílem :-)))))
05.02.2004 14:46
Monty
Já si vyrobila jednu nebo dvě placky tak, že jsem na pouti u stánkařů koupila kulatej odznáček se šmoulama nebo co to na něm bylo, šmouly jsem přelepila obrázkem z Bravíčka a natřela bezbarvým lakem na nehty.
Nosila jsem na džísce snad deset placek, mimo jiné i placku s Gorbačovem, na který bylo napsáno "I like Mike", což se nelíbilo jednomu esenbáčkovi a buzeroval mě, ať jí okamžitě sundám. Vysmála jsem se mu s tím, že to je přece předseda nejvyššího sovětu SSSR a tím pádem na něm nemůže bejt nic společensky závadnýho.

Na pouti se občas daly vystřelit docela slušný kovový placky, čehož jsem hojně využívala, protože střílím dost dobře. V sedmdesátých letech frčely ozdobený sirky s fotkama různejch "zpěváci" a s flitrama kolem, moje babička má jedny šíleně vybledlý dodnes v sekretáři a je na nich - se podržte - Dean Reed. :o)))
A máti má v pokojíčku na poličce ořezávátko ve tvaru kytary a na tý kytaře je obrázek KARLA GOTTA.
Taky se někdy začátkem 80tých let nosily TAŠTIČKY na krk s obrázkama zpěváků, já tam měla Michala Davida, ó hrůza. :o(

Jo - a jeden z mých největších snů bylo vlastnit triko ušitý z britský vlajky.


A kdopak z vás měl TRIČKO SE SANDOKANEM, přátelé???
05.02.2004 14:51
Cekanka_ucekana
hele, já jsem dostávala od kamarádky z BRD časáky a oblepila jsem si pikslu od babiččina Spolarinu těma samolepkama z Bravíček, pamatuju si, že tam byli Modern Talking a že jsme se v práci dohadovali, jestli je to černovlasý chlap, nebo ženská a tu pikslu mi šlohla kamarádka a měla ji celou scou kariéru v práci na tužky a dneska její patnáctiletá dcera ji má na psacím stole v pokojíčku.
Sandokan mě minul, ale zato jsem měla olympijskýho medvídka, pamatuješ, jak letěl? .-))))) prd, ty seš mladá :-)))))
05.02.2004 16:03
Monty
To se moc pleteš, moje máti byla nějak těsně po olympiádě v SSSR a přivezla mi toho medvídka jako přívěsek na klíče a odznáček. Jednou jsem si s tím přívěskem hrála na záchodě a on mi tam spadl. Ty jo, to bylo dilema, ale přece jsem tam nemohla nechat OLYMPIJSKÝHO MEDVÍDKA, že jo. :o)
05.02.2004 16:16
Cekanka_ucekana
JO!!!!!!!!!!! :-)))))))) já měla teda plyšáka :-))))) ale tu olympiádu si pamatuju, jak jsem brečela, když odlítal :-))))) skoro, jako když končil Major Zeman :-)))))
05.02.2004 16:47
pavson
Olympijskýho Míšu mi přivezl švagr z Moskvy a přivezl ještě něco, zázrak sovětské vynalézavosti - elektrický holicí strojek na klíček, sice neholil, ale jenom bzučel, ale zase jednou jsme ty svině kapitalistický doběhli.
05.02.2004 16:47
Monty
Nooo... já si zase pamatuju, jak se mi děsně líbil americkej prezident Jimmy Carter, a pořád mi pak vrtalo hlavou, proč jsou v Americe mladý a pěkný prezidenti a u nás byli vždycky samí starý prďolové.

Jo, a s majorem Zemanem, kamarádka Šárka děsně nesnášela, když jsem jí zpívala "Bič Boží, Bič Boží, a červi se rozlezou...", což se mi moc líbilo, ale ona u toho pištěla a zacpávala si uši a říkala, že je to hnusný.
05.02.2004 16:55
Monty
Mimikry: Bič Boží

ááá,ááá,ááá,ááá!
Ani pustý krok,
Zolchar,Nána,Vlkop,Sex
Flafi ty chceš zlatý kamení!
drtili a smaragdovej prach,
pasti,kůže,lejno,vítr,mrak,
to všechno je mámení,
protože!
jednou stejně v prachu lehnou,
a červi se rozlezou,
bič boží,bič boží, bič boží je vyžene!
bič boží,bič boží, bič boží je vyžene!

ááá,ááá,ááá,ááá !
ani tichý krok,
Zolchar,Nána,Vlkop,Sex,
veselý jseš z tónů muziky,
bez mudrů no a hlavně bez kliky,
máničky, v kufru červíky,
máslo zdraví knedlíky,
protože co s nima ?
jednou stejně v prachu lehnou,
a červi se rozlezou,
bič boží,bič boží, bič boží je vyžene!
bič boží,bič boží, bič boží je vyžene!

ááááááááá!
ani první krok,
Zolchar,Nána,Vlkop,Sex,
v baru si chcem mládí krátit já a ty,
do propasti spadnem nahatý,
špatně bejt,celá je pravda,
vykušte se všichni na prachy,
protože!
jednou stejně v prachu lehne,
a červi se rozlezou,
bič boží,bič boží, bič boží je vyžene!
bič boží,bič boží, bič boží je vyžene!

áááá,áááá,áááá,áááá,
starý pustý krok,
Zolchar,Nána,Vlkop,Sex,
Houmr jim chce přebrat knížata,
ve svý chybě uhne poupata,
milou chcu i první mláďata,
jo chleboucí děvko střapatá !
protože!
jednou stejně v prachu lehne,
a červi nás roznesou,
bič boží,bič boží, bič boží nás vynese!
bič boží,bič boží, bič boží nás vynese!

ááá,ááá,ááá,ááá
starý pustý krok,
Zolfar,Nána,Vlkop,Sex,
až po ránu se potápějí,
ze mě pucha strávit nechtějí,
v svazovaní výcvik nemají,
konečně se Josef spokojí,
a to vono je protože!
jednou stejně v prachu lehne,
a červi nás roznesou,
bič boží,bič boží, bič boží nás vynese!
bič boží,bič boží, bič boží nás vynese!
bič boží,bič boží, bič boží nás vynese!
bič boží,bič boží, bič boží nás vynese!
05.02.2004 17:20
fungus2
Dobré vzpomínky na minulost. TIP
05.02.2004 17:20
Cekanka_ucekana
Já tě milujU! Bič boží, to bylo vono! A Vlach, jak kroutí očima a hlavou a bzzzzzzzz včeličky :-))))) myslim, že v tý době jsme chtěli všichni fetovat a unášet letadla :-)))))

Mimochodem, pamatuju si, když u nás na trhu byly asi už čtyři roky walkmany, tak v AMARu, nebo jak se to jmenuje, takovej ten časopis pro radioamatéry vyšel článek, jak v Sovětském Svazu vynalezli mini přehrávač na kazety .-))))) a jako fakt a vážně tam popisovali walkmana, kterýho v tý době už sis mohla koupit v elektru asi za tři litry :-)))))
05.02.2004 17:25
Monty
Já jo, máš pravdu, já hrozně chtěla fetovat... nevím jestli unášet letadla... ale už tehdy se mi děsně líbily ty máničky, Lábus v županu s křížem na krku, a ten jak vypadal jako mušketýr a nosil džísku na holým těle. Páni.

Jooo a první českej walkman vypadal takhle


vážil kolem půl kila a já ho děsně chtěla... pak mi máti přivezla takovej červenej plastovej z MLR, ten byl o polovinu menší a lehčí, všichni mi ho těžce záviděli, páč většina spolužáků měla buďto půlkilovou Teslu nebo nic. :o)
05.02.2004 17:33
Cekanka_ucekana
No vidíš, já dostala walkmana když mi bylo 15, takže v nějakým 1981 a byl úplně normální malej a vůbec nevim, jaký byl provenience, jenom v něm byla založená kazeta Jethro Tull Songs from the Wood a já je od tý doby miluju :-))) a pak jsem ještě od tý samý osoby dostala digitálky, který byly na sucháč. prostě se jenom pleskly na svetr, to byla bomba :-))))) no, ale taky se daly lehce ukrást :-)))))
[ > ] [ >> ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)