LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #2882
Autor:	Monty
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	27.01.2004 17:34
Počet návštěv:	5235
Počet názorů:	30
Hodnocení:	22
Patří do archívu:	<Soukromý> Aki: Akiho fejvrit ptákoviny, <Veřejný> Útoky na bránici

Prolog

Úryvky z rodinné kroniky - specielně pro Čekanku učekanou :o)

Řehoř Mendel by se divil :o)

JAROUŠEK

Jaroušek byl voják z povolání, podstatně mladší než moje matka, a jeho koníčkem byla oprava starých krámů. Dlužno podotknout, že v tomto oboru byl profesionál. Žel, ostatní stránky jeho osobnosti za touto dovedností notně pokulhávaly.
Původní funkcí Jarouška v naší neúplné rodině byl opravář matčina automobilu značky Škoda 110 L. Za tímto účelem navštěvoval naši garáž a zhusta také domácnost, neboť mu matka za dobrou práci připravovala chutnou krmi - tedy, v rámci jejích kulinářských možností, které byly poněkud omezené. V té době zvládala uvařit pouze slepici na paprice a usmažit řízek.
Když jsem Jarouška viděla poprvé, nejdříve jsem se domnívala, že se matka ujala nějakého utečence z Afghánistánu. Hlavou téměř mlátil o zárubeň, vážil asi třicet kilo, nos měl jak brzdu od kolotoče a oděn byl v prapodivné hadry z roku raz dva; celkový dojem ještě dokreslovala bekovka z fosilního materiálu, jakou jsem do té doby znala pouze z obrazu „V. I. Lenin hovoří k revolucionářům“. Řekla jsem si, že na zevnějšku opraváře zas až tolik nesejde. Konec konců, nikdo po mně nechtěl, abych se za něj provdala.
Jarouškovi se u nás zřejmě zalíbilo, protože se u nás stravoval stále častěji a častěji. Sestra o něm jednou neprozřetelně referovala ve škole - chodila tehdy do druhé třídy - a jednou byla svou paní učitelkou dotázána, zda k nám ještě stále chodí „strejda Půlpytel“.
Strejda Půlpytel k nám chodil a nevypadalo to, že by chtěl přestat. Vsugeroval si, že je do mé matky zamilován, a v boji o její srdce (či spíše o její tělesnou náklonnost) používal velmi mocné zbraně. Nejprve nadhodil něco o nadměrné velikosti svého údu, což mu nebylo uvěřeno; matka dokonce přispěchala s trojúhelníkem, který vyhrabala v sestřině aktovce, a chtěla mu přes nohavici u tesilek orgán změřit. Na tuto scénku nelze zapomenout. Pravděpodobně museli být oba protagonisté notně podnapilí.
Pak ale vypukla válka v Perském zálivu a Jaroušek dostal do ruky mnohem silnější kalibr.
Jednoho dne u nás opět večeřel a sledoval přitom televizní zprávy. Při záběrech z Kuvajtu posmutněl, odložil příbor, z něhož předtím nechal efektně spadnout kus hovězího, sklopil hlavu a ustrnul v pozici, která by mohla být klidně zobrazena v učebnici psychiatrie s popiskem „Maniodepresivita - útlumová fáze“.
„Copak je, Jaroušku?“ zpozorněla matka a pohladila jej vlídně po hlavičce.
„Ale...“ pozdvihl Jaroušek oči k její dobromyslné tváři. „Tak jsem se zamyslel... je válka. Jsem voják, půjdu bojovat... padnu... a ještě jsem si ani nic neužil...“
Moje matka vždy byla velmi naivní, takový evangelický prosťáček, který je ochoten strávit i tu největší pitomost, a tak to Jarouškovi sežrala i s navijákem.
Bohužel pointu celého příběhu vám prozradit nemohu a raději vám neposkytnu ani žádné indicie, z nichž by ji bylo možné odvodit. Bylo by to přece jen příliš kruté, neboť se nejdná o smyšlené postavy, jejichž podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná. Všichni aktéři jsou žijící osoby a mohly by proti mě zahájit trestní stíhání.
Poté, co Jaroušek takovýmto nečestným způsobem dosáhl svého, vyrašil mu z bekovky hřebínek a začal se chovat dosti nesnesitelně. Jsa o pouhých deset roků starší než já, domníval se, že je povinován přímou účastí na mé výchově. Na matku si dělal neúměrné nároky a přiváděl tak celou naši rodinu do trapných situací.
Jednoho krásného letního odpoledne se matka za pomoci svého obstarožního vozítka vypravila k vodě; trávila jsem tedy volno v jejím bytě. Sedla jsem si na balkon, kde jsem pokuřovala a četla si knížku - prostě prázdninová siesta. Z klidu mne ovšem vytrhl zvonek u dveří. Řičel tak příšerně, až jsem si začala myslet, že do něj nějací syčáci strčili sirku, ale nebylo tomu tak.
Za dveřmi stál Jaroušek a v brunátné tváři mu plál ryzí hněv. Vypadal jako mýtický Zeus při zjištění, že byl Prométheem okraden o oheň.
„Co je?“ otázala jsem se poněkud znuděně. „Máti není doma.“
„To já vím,“ chrčel Jaroušek zlostně. „A jen jsem ti přišel říct, že tvoje máma je (censored) a (censored), a jestli se jí něco stane, jestli třeba nepřijde dneska domů, tak je to jen díky tomu, že je pěkná (censored).“
„Fakt dost dobrý,“ konstatovala jsem a zabouchla Jarouškovi před nosem.
Jaroušek poté odhopkal sdělit svůj poznatek také babičce, která stejně jako já vůbec nic nepochopila a domnívala se, že byl Jaroušek příliš dlouho sluníčku bez čepičky.
Matka se toho dne domů vrátila a já teprve poté seznala celou pravdu. „Kde jsi byla?“ otázala jsem se. Opravdu mě to zajímalo. Jak také ne, když Jaroušek tropil takové dryje.
„Hi hi,“ odtušila matka a lehce jí zrůžověly tváře.
„No tak povídej,“ vyzvala jsem ji. Už jsem tušila, že budu konfrontována s něčím, co daleko přesahuje rámec chápání racionálně smýšlející osoby.
„No, já se jela koupat... Tak jsem si zaplavala a když jsem vylezla z vody, tak ke mě přišel takový chlápek, potetovanej, koženou bundu na holým těle, a řekl mi, že mi dá stovku, když ho odvezu na nádraží,“ začala matka.
„Doufám, žes ho poslala někam,“ zvýšila jsem hlas a výhružně pozdvihla obočí.
„Ne,“ zahihňala se máti. „Jsem si spočítala, že se mi to vyplatí, že benzín tolik nestojí.“
Dralo se mi na jazyk „sancta simplicitas“, ale spolkla jsem to. Stejně by tomu druhá strana nerozumněla.
„A dál?“
„No... on chtěl do Prahy, a žádnej vlak mu nejel... tak mi řekl, že mi dá pět set, když ho tam hodím,“ zapýřila se matka.
„A ty jsi ho tam hodila.“
V tu chvíli mi bylo všechno jasné - ale skutečnost ještě předčila mé očekávání.
„Jo,“ přikývla provinilkyně. „A představ si, on mi cestou vyprávěl takový věci... že ho před tejdnem pustili z Valdic... že je zloděj! Zastavili jsme cestou v motelu a on tam ukradl kalkulačku... já to neviděla, ale v autě mi jí ukázal.“
„Nekecej,“ povzdechla jsem si. „Kde je ta kalkulačka?“
„Vlastně mi jí dal,“ přiznala matka. „Ale nefunguje.“
Představila jsem si, jak moje do morku kostí poctivá matka přijímá od kriminálníka ukradenou kalkulačku a musela jsem se v duchu smát.
„Říkal že to mám za to, že jsem ho odvezla a že až přijedeme do Prahy, dá mi video.“
„Kradený,“ upřesnila jsem.
„No, asi jo,“ připustila vyslýchaná.
„A co, kde máš video? Víš ty vůbec, že to je napomáhání trestnýmu činu?“ natahovala jsem ji úmyslně na skřipec.
„Nemám... my jsme přijeli na Jižní město, on vystoupil a řekl, ať na něj počkám... ale pak přišel nějaký jiný chlap a povídá mi ,Pojď nahoru´, a to jsem se bála... Že mi tykal a tak... tak jsem nastartovala a odjela,“ zakončila matka svůj dobrodružný příběh.
Ještě že tak, pomyslela jsem si. Taky ji mohli najít za pár dní v popelnici rozřezanou na kousíčky.
Vlastně mne to ani tak moc nepřekvapilo. Člověk si zvykne. Brala jsem to tak, že zkrátka není všem lidem dáno duševně dozrát.
Již jsem měla s matčiným výletem na koupaliště podobnou zkušenost. Tehdy odjela kolem druhé hodiny s tím, že se vrátí tak za hodinku za dvě. Jenže ono bylo šest, sedm, osm hodin a matka stále nikde. V deset večer jsem usoudila, že se s největší pravděpodobností utopila, vzala jsem si tužku a papír a sepsala pár poznámek k situaci, která mne v nejbližších dnech čeká. Vypadal asi takto:
- ráno zavolat na policii a oznámit skutečnosti
- identifikace
- vyřídit všechno kolem pohřbu, předání sestry do péče otce
- přestěhovat babičku do matčina bytu, případně vyměnit oba byty za jeden větší v centru
Kolem půlnoci jsem ulehla ke spánku. Během noci mne vyrušilo nějaké štrachání; ráno jsem seznala, že to byla navrátivší se matka. Seděla v kuchyni a pojídala blumy z krabice na stole.
„Ani se nezeptáš, kde jsem byla?“ pronesla namísto pozdravu.
„Ne,“ odtušila jsem a pohlédla na krabici s drobným ovocem. „Já vím, kde jsi byla.“
„Jak to můžeš vědět?“
Ukázala jsem prstem na blumy a dodala: „Byla jsi u pana Beránka.“
Matka zrudla a poněkud zaraženě přikývla.
Pan Beránek byl jedním z jejích nápadníků v mládí. Bydlel asi sto čtyřicet kilometrů daleko a byl jediným člověkem, který měl vlastní zahradu.
„A to ses o mně vůbec nebála?“ zajímala se matka.
Ukázala jsem jí papírek se včerejším nočním plánem.
Později mi kamarádka při popisu této lapálie vyčetla, že jsem cynik; to ona by se asi v podobné situaci zbláznila.
„Aspoň bych něco dělala!“ konstatovala pohoršeně.
Vysvětlila jsem jí, že jsem také něco dělala - dala dohromady fakta a navrhla nejrozumnější možné řešení.
„Podívej, ze všech skutečností vyplývalo, že se utopila. Na této skutečnosti se v daný moment nedalo nic změnit. Člověk pod vodou dlouho nevydrží. Pro její záchranu jsem tedy nemohla dělat nic. A jestli se tělo najde v noci nebo ráno, to už není rozhodující. Nechtěla jsem tahat potápěče zbytečně z postelí,“ osvětlila jsem svůj postoj, ale příliš ji to nepřesvědčilo. Ve vypjatých situacích nedokáže většina lidí racionální myšlení správně ocenit.

Epilog

Pokračování - v případě zájmu - příště

Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Monty', 28.01.2004 12:20.