V mžiku se rozblikala modrá nouzová světla a rozječela siréna. Poplach! Loď v nebezpečí!

Na to byl perfektně připraven, to přeci trénovali stále dokola a dokola, i když nevěřili, že by to mohlo někdy nastat. Ale bylo to tu! Zničehonic, znenadání si připomněl všechny postupy a příkazy a jednal automaticky.

Cvak, vysunout dveře, odrazit se od držadla, průlezem vpravo, cvak, další průlez, po žebříku ručkovat vzhůru… Během několika sekund byl u svého místa v centrále, Knut s Valerií dorazili po něm, oba zívající a rozespalí, mžouraje v tom modrém světle na displeje ukazatelů, a poté i Olaf, taktéž nejistý z toho přerušeného spánku.

„Sally, co se děje, Sally, ksakru, odpověz!“ volal Martin, ale marně.

„Neřízený let!“ křičela Valerie první varovnou hlášku z obrazovky. Motory pracují v normálním režimu, loď se řítí vpřed, ale nikdo nesleduje cestu, orientaci, nekontroluje životní funkce, všechny systémy jsou jen ponechány samy sobě a je otázkou času, kdy dojde k prvnímu problému.

„Jdeme na manuál,“ zavelel Knut a s Olafem odklopili velký panel plný tlačítek, indikátorů, obrazovek, přepínačů, páček, vše řádně očíslované a popsané, ale celkově spletitá změť, jako kdyby ji tam kdosi naházel lopatou. Po celé roky byl panel zavřený a nepoužívaný, měli Sally a ruční ovládání nebylo třeba. Pohlédli na tu předpotopní hromadu ovladačů a ten pohled vůbec nebyl příjemný. Do háje! Zpátky k Apollu a raketoplánům!

„Pamatuje si ještě někdo co s tím?“ pokusil se Martin zlehčit atmosféru, ale Knut jej okřikl, ať si hledí svého a zapnul hlavní vypínač. Panel ožil, prázdným očím ukazatelů se navrátil zrak.

Do prdele, co se s ní stalo? Otevřel klávesnici i malý monitor a spustil konzolu systému. Teď výpis běžících procesů. Tady je, Sally. Process hanged up. Jak se to mohlo stát? Naťukal pár příkazů. Process not responding. Další příkazy, restart procesu, uvolnění zdrojů, chvilka marné naděje, ale opět, process hanged up, not responding.

„Kyslík i zásoby v pořádku,“ rekapituloval Olaf. „Energie v pořádku, motory i palivo v pořádku, orientační trysky taky, štít v pořádku…“

„Myslím, že je v pořádku všechno, jenom Sally vypadla,“ přerušil ho Knut. „Co je s ní, Martine?“

„Nevím. Její proces se zasekl a po restartu se zasekává znovu.“ Martin si otřel zpocené čelo. Ano, na čele se potí opravdu hodně, kdysi to Kláře dost vadilo… Ne, teď se soustřeď na problém!

„Není to chyba programu, je to v datech. Došlo asi k nějakému zvláštnímu stavu její databáze, který jí stále dokola přivádí do týhle slepý uličky.“

„Co s tím?“

„Musím obnovit data ze zálohy.“

„Použiješ včerejší?“

„Ne. To by se mohlo opakovat. Vezmu nějakou hodně starou. Pro jistotu. Třeba rok.“

„Ale to přijdu o všechny mejly!“ zaprotestovala Valerie. „Dostala jsem ze sekretariátu takovej krásnej, oceňující…“

„Neboj, osobní data dám dohromady,“ řekl Martin. Ovšemže je dá dohromady. Už kvůli sobě.

„Nechápu to!“ Knut zoufale potřásl hlavou. „Dá se to nějak vysvětlit člověku…ehm…se základním vzděláním?“

„Hodně základním,“ přisadil si Olaf. Měl oproti Knutovi výhodu jednoho doktorátu navíc, a tak si nikdy nezapomněl do svého přítele rýpnout, když už na to přišla řeč.

„Sally?“ Martin se rozhodl pro jednoduchou demonstraci. Soudil, že tak nejlépe předvede ten záhadný problém, který jej trápil.

„Kdy jsme prosím dostali naposled zprávu ze Země?“

„Těžko říct, Martine,“ odpověděla jako Fénix znovuzrozená Sally. „Bude to už delší doba, nemám nic ve svých záznamech.“

„Jak delší doba,“ vložil se do diskuse Olaf. „Poslední zpráva byla přijata včera.“

„Je mi líto, ale to není možné,“ nesouhlasila Sally.

„Jak to že ne?!“ Olaf vložil do té otázky maximální míru sarkasmu. „Každý z nás má tu svoji část. Jestli chceš, můžem ti je odrecitovat.“

„Není to možné. Vyrovnávací paměť systému hlavní paraboly je prázdná. Kromě toho, tato není namířena směrem k Zemi a dle záznamů s ní posledních pár týdnů nebylo manipulováno.“

Ta odpověď všechny zarazila, jen Martin, který už vše věděl, přikývl a pokrčil rameny.

„Co je to za nesmysl? Vždyť jsme každý den dostávali zprávy! Hele…“

„Sally, vypni si zvukový vstup,“ přerušil ho Martin. Pak se obrátil ke Knutovi. „Je to tak. Tato Sally má pravdu. Žádné zprávy nebyly v posledních měsících ze Země přijaty.“

„A co jsme to podle tebe dostávali?“

„To nevím,“ zalhal. Moc dobře už tušil, ale ještě si nebyl úplně jist. Nevěděl, zda je to dobrý nápad, ponořit se do systému zkoumat šifrované soubory a získat tím absolutní jistotu. Ale cítil, že to provést musí. „Můžu to zjistit,“ řekl.

„Má to smysl se v tom babrat?“ Valerie na něj hleděla pohledem, který říkal své. Ona to moc dobře tuší. Došlo jí to, že posledních pár měsíců je Sally, ta minulá Sally, všechny vodila za nos. Došlo jí to, má jasné podezření, ale není si úplně jistá. Nechce si být úplně jistá.

„Ne, musím na to přijít,“ odmítl Martin. Knut s Olafem jej pozorovali bez nejmenšího náznaku pochopení. Ještě nevěděli, jaké nepříjemné překvapení je čeká.