„Tak to zcela mění situaci,“ řekla Sally, a kdyby to bylo možné, určitě by se na něj rozpustile usmála. Celá loď byla ponořena do spánku a oddechování, avšak on spát nemohl. „Teď to bude dobrý, ne?“ pokračovala ve svém líčení nadcházejícího času spokojenosti. „Budete si psát, myslet na sebe, povzbuzovat se, být si oporou, povídat si naprosto otevřeně… Rozumíš, teď je přece všechno špatný pryč, všechno je vyjasněno, ona to pochopila, oceňuje tě, váží si tě, miluje tě… Co bys chtěl víc?“

Ach Sally! Ta neuvěřitelně moudrá, hodná a obětavá, vždy přející a toužící pomáhat, copak ta mohla pochopit lidskou lásku? Copak ta mohla pochopit, že vše řečené je sice krásné, ale k úplnému štěstí to nestačí?

„To fakt mění situaci,“ řekl těžce. „To je totiž katastrofa.“ Ano, byla to absolutní hrůza hodná antické tragédie. Celá ta dlouhá léta po Kláře toužil, celá ta léta ji chtěl získat a mít. Celá ta dlouhá léta marně snil a doufal, že jednou to přijde, že jednou si to Klára uvědomí a nastane doba radosti. A celá ta léta se nemýlil. Skutečně k tomu dospěla, skutečně jej opět má ráda. Ne opět… Skutečně jej začala mít ráda. Jenže právě nyní, kdy jej od ní dělí tři miliardy kilometrů a možná nějaký ten miliónek navíc! Martin nebyl žádným hluboce věřícím, ale nyní měl pocit, že Bůh je až nepřejícně ironický. Na tuhle cestu se vydal, aby Kláru ohromil. To se mu dokonale podařilo. Ale k čemu mu to nyní je?

Tohle vše si uvědomil a bylo mu do pláče. Ne, nesmí brečet, hlavně to ne! Každá kapka se zde stává malým nepatrným kosmickým plavidlem, a kdo je má chytat. Jenže jak šel ve svých úvahách dál, jeho smutek začal přerůstat v zoufalství a úděs. Jasně, teď jej Klára miluje a je mu plně oddaná. Ale jak dlouho? Copak vydrží osm let, dokud se nevrátí? Vždyť chce děti, chce rodinu, svěřila se mu s tím. Má na děti nejvyšší čas, nemůže čekat na něj! Kromě toho by byli opravdu starými rodiči. Ano, teď jej má ráda a také mu to napsala, teď vše cítí, ale až to první opojení pomine a začne uvažovat racionálně, bude to jiná. A že Klára střízlivě uvažovat umí, o tom nepochyboval.

Bude schopen se zase smířit s tím, že jí ztrácí? Bude schopen opět, podruhé v životě, unést tu obrovskou bolest, až mu tentokrát snad šetrněji sdělí, že dále to nemá smysl? Samozřejmě, teď jej čekají týdny, snad měsíce absolutní radosti. Co pak? Bude schopen číst něco podobného tomu minulému rozloučení? Musí se na ty strohé věty podívat! Musí si opět připomenout, co jej asi čeká.

Roztržitě sáhl do skříňky a vytáhl tašku s nejdůležitějšími nezbytnostmi. Chytil ji do třesoucích se prstů levé ruky, rozepnul a chtěl vyjmout elektronický diář, ale taška mu náhle vyklouzla a všechny ty důležité i nepodstatné maličkosti a suvenýry se rozletěly do všech stran. Ksakru! Nazdařbůh hmátl rukou ve snaze zachytit co nejvíce z těch uniklých hříšníků, ale sevřel jen malou krabičku s jedinou narůžovělou ampulkou. Byla přísně tajným příslušenstvím, které každý dostal na cestu pro případ, že by nebylo návratu. „Pozor! Jed! Použít jen v beznadějné situaci!!“

„Martine! Co děláš!“ vyhrkla Sally zděšeně. Prohlížel si tu krabičku ze všech stran a tajemně se usmíval. Jasně, to by řešilo všechny problémy. Pár dnů štěstí a místo neskonalého smutku tohle snadné a lákavé východisko. Už žádné trápení, žádný pocit marnosti. Však co. Olaf sám přece říkal, že když Sally tak skvěle funguje, téměř se bez něj obejdou. Tento nevybíravý žertík jej opravdu pobavil.

„Neblázni, Martine!“ propadla Sally panice. „Hned zavolám ostatní!“

„Nech toho!“ zarazil ji. „Když si to budu chtít vzít, tak si to taky vezmu. Víš, že to působí okamžitě.“

„Ale Martine, proboha…“

„Je to jediné řešení složitých problémů. Absolutní.“

Ne, samozřejmě, to je nesmysl. Copak se tak dají věci řešit? Copak tohle je nějaké moudro? Je to obyčejný útěk, nic víc.

„P…p…proboha, ale…,“ zakoktala se Sally z rozrušení. „T…to jsem nechtěla, já vám chtěla pomoct, trápili jste se…byli jste smutní…“

No, možná se mu tahle záchranná brzda někdy bude hodit, ale se životem se prostě musí porvat. Povzdychl si. Jasně, nedá se nic dělat, musí se prát a bejt tvrdej! Nikdy to tak nechtěl, ale jiná cesta asi není.

„Ne, to já fakt ne,“ blekotala Sally, nic nevědíc o jeho přesvědčení. „Já chci pomáhat, všem, abyste byli šťastní, aby vše dobře dopadlo, proto tu jsem s vámi, nechci ubližovat, ani nemůžu, to ne, tak to nesmí být, tak to není možné…“

A najednou byla tma.