Na prastarý, mračící se temný Umbriel se vydali Knut s Valerií, zatímco podivuhodnou Mirandu, s dvacetikilometrovými zlomy, terasovitými úbočími a chaotickou směsicí různých druhů skal letěli zkoumat ti nejzkušenější, Olaf s Knutem. On zůstal závidět tam nahoře, aby malými očky okének hleděl na ty zvláštní světy, tak nepochopitelné a tajuplné. Věřil, že smět snést se dolů, byl by opět s Klárou, opět by se radoval z jejích úsměvů. Ovšem když se nad tím tak zamýšlel, bylo štěstí, že zůstal nahoře na lodi, protože podruhé podlehnout svým snům a podruhé být zklamán ze skutečnosti, ne, to by bylo příliš bolestivé.

A Klára psala. V jejích dopisech v náznacích prosvítal cit jako dívčí ňadra skrze košilku z páry, jakoby se do věčné zimy mezi nimi pomalu navracelo jaro. A jak už to s jarem bývá, rozkvetla v něm naděje a touha, Klára už nebyla krávou, ale kýmsi opět blízkým, který jen čirou shodou nešťastných okolností dlí na velmi vzdáleném místě.

Ne, Martin se snažil zachovat si chladnou hlavu a vyptával se Sally na její mínění, proč je najednou Klára úplně jiná, než dřív.

„No seš teď přece slavnej, jsme nejvzdálenější výprava, dávají vás v televizi,“ předestřela před ním Sally svůj ryze pragmatický pohled na věc. Ale to Martin vůbec slyšet nechtěl. Dříve by s ní souhlasil a ještě by si její diagnózu pořádně opepřil, avšak nyní Kláru hájil, vždyť přeci i za dob práce na Clarkovi byl v odborných kruzích respektovanou osobností, objevil se i v televizi, sice jen díky svému úžasnému výtvoru, ale nechali jej říct možná i tři věty, zkrátka, ani tehdy nebyl žádným nýmandem. Kdepak, dost možná, že konečně pochopila, co kdysi nabízel, možná, že by to konečně dokázala ocenit.

Sally mu to nerozmlouvala, ale z jejího skeptického „Když myslíš“ bylo vidět, že je poněkud jiného názoru.

Několik měsíců trval průzkum Uranu a jeho okolí, vyslali spoustu sond a pořídili více snímku, než partička Japonců na zájezdu do Evropy. Klářina psaní byla stále vřelejší a vřelejší, a když konečně spustili iontové motory a vydali se za dalším úkolem, spojily se jednotlivé potůčky a říčky něžností do obrovského veletoku, který hrozil přerůst v záplavu.

To, po čem Martin velmi toužil a čeho se mu od Kláry nikdy nedostalo, bylo přiznání chyby. Samozřejmě, že nepotřeboval, aby vzlykající klesla do prachu země, sypala si popel na hlavu a prosila o odpuštění. To fakt nemuselo být – i když, nebylo by to špatný! Ale on byl skromný, spokojil by se s jediným „omlouvám se“. Připadalo mu, že mu je Klára dluží. Přeci jen, rozejít se s někým jen za pomoci elektronické zprávy pár dní před společnou dovolenou, to není zrovna nejvhodnější způsob, jak ukončit vztah. To si snad nezasloužil. Pečoval o Kláru, jak nejlépe uměl, pomáhal jí a týden bez květiny byl v jejich krátkém snažení o společné příští něčím stejně myslitelným, jak láhev slivovice v domácnosti abstinenta. Až si říkal, že by si možná sama zasloužila prožít takové trpké zklamání, aby pochopila, jaké to je, nabízet vše a možná ještě víc a být hrubě odstrčen bez špetky ohleduplnosti. Po té prosbě o prominutí moc a moc dychtil a marně na ni čekal. Ovšem, Klára nebyla z těch, kteří jsou ochotni uznat svůj omyl.

Takže když na výše zmíněné slůvko narazil v posledním zatím nejdelším psaní, byl u vytržení. Zalezl si s tím dopisem do sítě a chtěl si jeho čtením přivodit nějaké příjemné sny o bývalé lásce. Dokonce odmítl i Valerii, která opět navrhla společnou noc a odešla zklamaná. Kdyby bylo možné třískat dveřmi, tak by se snad tou ránou vyvrátily z veřejí. Ale na Valerii teď opravdu neměl náladu. Tohle byly řádky od Kláry a zněly téměř neskutečně. Byly tam výkřiky citu jako „nikdo se ke mně nikdy nechoval tak krásně, jako ty“ či „bohužel jsem neuměla ocenit, cos nabízel“. Byla v něm obrovská dávka radosti ze současného porozumění a povzbudivých vyznání. Byly v něm přísliby pro chvíle příští a těšení se z budoucna. A poprvé v něm Martinovi řekla, že jej má ráda.

Ne, nebylo to poprvé. Ale poprvé jí to mohl věřit.