„Proč mám jako první zkoušet přistání já s Valerií?“ zeptal se Olafa, zatím co ten mu pomáhal nasoukat se do skafandru. „A zrovna na Titánii?“

Byly to hloupé otázky a vlastně to i věděl. S Valerií byli nezkušení a přistání na Titánii, největším z měsíců, bylo v podstatě rutinou. Pohybovat se na ještě menších tělesech s nepatrnou gravitací žádalo obratnost a cvik. To nebyla práce pro zelenáče.

„No, řeknu ti to upřímně,“ spustil Olaf a v očích mu zajiskřilo, jako vždy, když jej napadl dobrý vtip, tedy v podstatě nikdy. „Já s Knutem jsme pro let naprosto nezbytní. Valerii jako astronomku by byla škoda ztratit, ale pro řízení lodi ji nepotřebujem, a co si budem povídat, je to jenom ženská. Ale co se týče tebe, kamaráde, tak Sally funguje bezvadně, takže o tebe můžem klidně přijít…“

Po těchto povzbuzujících slovech Martin nepochyboval, že pro přistání na Titánii je skutečně ten pravý.

Opatrně se v přistávacím modulu uvelebil vedle Valerie a v podstatě jediné, co jej mělo zajímat, bylo zelené zářící tlačítko „Start“ pro zahájení plně automatického sestupu.

„Tak, experti,“ navázal s nimi Knut spojení. „Víte, na co máte zmáčknout, a víte, že na to ostatní makat nemáte. Pokud to opravdu nebude nutné. Což nebude.“

Titanie pod nimi jim připadala jako naprosto gigantická, ale věděli moc dobře, že je to jen hloupý klam. Obzor byl neskutečně blízko, vlastně za rohem, a Titánie samotná s průměrem menším než polovina Měsíce vlastně takový vesmírný prcek. Řídili se Knutovou radou i výcvikem a na nic nesahali, nebylo to třeba. Modul si radarem detailně ohmatával povrch a posadil je klidně a bezpečně na protáhlou planinu mezi nepatrnými pahorky. Neměli ani pocit, že přistáli, tak byli lehoučcí a volní, ale kontrolka na palubní desce jim to dokazovala.

„Máš to nejdůležitější?“ zeptal se Valerie a ta na něj bez odpovědi zamávala vlaječkou. Jasně, na to přeci nemohla zapomenout. První výstup na cizí svět je vždy obrovským zážitkem a být první ženou na Titánii? Co si přát víc?

O chvíli později již před televizní kamerou vztyčovali prapor na dalším lidmi dobytém místě. Takových už vlaje! Nebyl si příliš jist, zda se ty záběry dostanou aspoň někam do souhrnů méně podstatných zpráv. Lidská noha se dotkla dalšího doposud panenského měsíce, dalšího pustého tělesa, jež celé eóny čekalo na tuto slavnostní příležitost. Hm. Moc hezký. Ale co z toho skutečně mají ti tam dole?

Vytáhl jednu z beden, automatický seismometr s magnetometrem a měřičem slunečního větru, a vydal se umístit jej co možná nejdál od modulu, aby ty nesmírně citlivé přístroje nepoškodili při startu. Připadal si příšerně neohrabaný. Každý krok byl vlastně obrovským skokem, sotva se jen dotkl povrchu, už hned zase vzlétal. Krabice, zde téměř nic nevážící, mu při těch přískocích překážela, stále chtěla plout dál a výš, zatímco po ní chtěl jediné, aby plula tam, kam chce on. Když konečně objevil malé místečko, kde bylo přeci jen méně kamení, než všude kolem, musel ji přímo přitlačit k zemi, protože sama ne a ne klesat. To jej zaujalo, vzal ze země kámen a pustil jej zhruba z výšky svých očí, kámen se pomalu, velmi neochotně vydal zpět dolů, klesal líně a povlovně, jako by tím chtěl Martinovi dát najevo, že on má času spousty, tady se prostě nespěchá a zvyky domorodců je radno ctít. Ohlédl se a spatřil neforemnou postavičku ve skafandru s obrovským reflektorem, jak křepčí kolem jako v taneční extázi a dlouhými kleštěmi sbírá vzorky. Slabounké okolní světlo nemohlo proniknout skrze ochranná skla přilby, prostě jakýsi tajemný cizinec tu byl s ním a pohyboval se sice trošku směšně, ale i ladně, s grácií danou pomalostí a až něžnou rozvláčností. Připomnělo mu to Kláru a její krásné umění tančit, s kterým si užívala třeba i celou noc, stále vášnivě hltající další a další tóny, pohupující se v rytmu toho vodopádu not a akordů, jež se k ní snášely skrze katarakty reproduktorů, elegantní a usměvavá. Jasně, věděl, že tohle je přeci Valerie, ale co, výška souhlasila, rámcově i celkové proporce, skafandr stejně hodně skryje a poznat v něm ženu či muže je nemožné. Jak jen by bylo skvělé, být tu nyní s Klárou a podnikat celou tuto ztřeštěnou cestu za poznáním jiných po jejím boku! Bylo krásné představovat si ji nyní tam nedaleko, jak rozesmátá umísťuje menší z přístrojů, sbírá kameny, bere do rukavic vrták a nešikovně, nicméně odhodlaně se pouští do vývrtu.