Musel si pospíšit. Uran se neúprosně blížil. Problém byl ovšem v tom, že na lodi to náhle přestalo být nudné až fádní, se spoustou volného času. Nyní s navázaným spojením bylo nutné se opět pustit do vědecké práce. Pozorování a fotografování, spektrogramy, radarová měření, to vše chtělo čas. Ovšem ze všeho nejdůležitější bylo přeci psaní pro Kláru. Kradl si pro ni chvíle spánku i siesty, s nejvyšší opatrností se pouštěl do dramatického líčení brzdění o planetární atmosféru, barvitě popisoval ionizované mračno žhavých plynů, jež jejich koráb obklopí jak nějací dotírající dobyvační jezdci a jen hrdinská odvaha, respektive pevnost keramického tepelného štítu je může zachránit před nevyhnutelnou zkázou. Sally si ty řádky četla po něm a diskrétně mu opravovala pravopisné chyby. „Shůry“ se píše se „s“ upozorňovala jej, ale on nevnímal, trápil se každým slůvkem, každou vazbou, dával si maximální pozor, aby celé jeho psaní bylo sice možná zajímavé a dramatické se sem tam nějakým úsměvem či perličkou, ale co se týče citů, aby neříkalo nic. Nevhodné mazal, přehazoval slovosled i celé věty, zkoušel všemožné kombinace skloňování a časování, zkrátka, z nevinného pozdravu se stala málem vědecká práce. Pak předposlední den před jejich soubojem s Uranem byl konečně spokojen a povolil Sally zprávu odeslat.

Paluba byla uklizena, všechny vnější antény, paraboly, kamery a senzory byly bezpečně zasunuty či sklopeny do stínu bezpečí ochranného štítu a čtyři odvážlivci se v tom vzrůstajícím napětí připoutali ve svých kajutách na masivní ochranná sedadla.

„Podle propočtů skončíme na nízké polární dráze,“ řekla Sally, nyní přece jen výrazně mlčenlivější, jak se musela maximální kapacitou svých výpočetních zdrojů soustředit na klíčový manévr letu. „Asi dvě minuty do zahájení.“

Bylo to hrozné čekání. Martin marně napínal sluch ve snaze zachytit první hukot blížícího se pekla a trošku přitom zpytoval svědomí. Jasně, vyzkoušený běžný manévr, dělal si z toho srandu, přikrašloval prostou skutečnost, ale zažít to na vlastní kůži, zavřený v obrovské kovové krabici a nemohoucí ovlivnit naprosto nic, to už není taková pohoda. Stačí maličkost, nepatrná prasklinka na štítu a je konec. No aspoň by to nebolelo, bylo by to jak lusknutí prsty, ani by si nestačil uvědomit, co se vlastně děje. Ne, žádné pálení, neshořeli by, bez aerodynamického štítu by se prostě roztříštili na milion kousků o masu atmosféry. Ani by nestihl říct „au“.

Znenadání to začalo. Nejprve jemné třepání, komíhání a vibrace celé lodě, pak šum, jekot vichru za průzory a nakonec temné burácení a dunění, jako ta nejhorší zcela ohlušující tropická bouře, jako rachot bubnů před popravou, jako trouby tibetských mnichů, jejichž hlas se nese horami a údolími. A v tu samou chvíli na něj dolehla nesmírná tíha, připadal si neskutečně těžký, po těch létech strávených poletováním sem a tam byl najednou bezuzdně, hrubě a neohleduplně táhnut k zemi, jak nějaký zločinec přitlačen tlapou osudu čekal schoulen v křesle na závěrečný ortel. Bác! Sáček s tužkami, zápisníkem a dalšími maličkostmi nevydržel tu tíhu, roztrhl se a drobnosti z něj vysypané jej zasáhly jak hejno rozzlobených sršňů. To bolelo! Byl naštvaný sám na sebe, měl na to dát větší pozor.

„Všechno probíhá normálně!“ snažila se Sally překřičet ten apokalyptický rámus. Skrze průzor k němu vztahovala paže oslepující záře a míhaly se jakési jiskry, trošku jej to polekalo, jaké jiskry, tady v té atmosféře z vodíku a hélia přeci nic nehoří. Ksakru, jak může Sally vědět, že je vše v pořádku, když ven nic nevidí? Aha, sleduje ty svoje gyroskopy a akcelerometry a je strašně chytrá, jenže co když… Raději nedomýšlel. Semkl pevně oči, sám pro sebe si odříkal „andělíčku můj strážníčku“ a přál si být daleko předaleko s někým kdysi moc blízkým.

Pozemská loď se čtyřmi dobrodruhy svištěla akvamarínovým nebem Uranu a do jeho věčně zmrzlých metanových mraků znenadání přinesla žár léta.

„Je to fakt podivné,“ nechápal Olaf. Kamarádi z klubu se mu najednou zdáli být sbírkou nezajímavých nudných tupců. Že by jej ta léta ve vesmíru tak změnila? Copak kdysi také vedl tak nesmyslné řeči? Že by jej ten dotek nekonečnosti přeci jen posunul někam dál? „Copak nemůžou napsat něco vtipnýho?“ divil se. „Něco opravdu zvláštního? Že celou zimu nehráli mi nepřijde jako překvapivá informace.“

„Je to fakt zvláštní,“ divila se Valerie. „Že tu krávu Hearstovou zvolili předsedkyní, tak to fakt nechápu. Vždyť vůbec nebyla oblíbená!“ Najednou měla pocit, že vracet se domů do světa, v kterém šéfuje ženám právě tato harpyje, vlastně ani nemá moc smysl. Ale co, expedice potrvá ještě léta. Snad mezitím tam dole dostanou rozum!

Jinak ovšem byla maximálně spokojená, prostě v sedmém nebi, vášnivý kuřák marjánky uprostřed konopného pole. Ověřila hypotézu vzniku magnetického pole díky proudům v atmosféře, pomocí balónových sond zkoumala a získávala její vzorky, radarovými prsty osahala skalnaté jádro planety a na něm oceán vody s rozpuštěným čpavkem. Užitím fluorescenční spektroskopie hledala stopy fotolýzy, objevila další dva měsíce, no a když se večer znavená vplížila k Martinovi do sítě, šeptala mu fascinovaně o všech těch zázracích, dokud neusnula.

Což o to, Martin o něco takového opravdu nestál. Nejrůznějších měření měl za celý den plné zuby a připadalo mu nepodstatné, má-li Uran měsíců třicet či o dva méně nebo více. Ovšem odstrčit ji a odkázat do patřičných mezí mu připadalo hloupé a neohleduplné. Cítil, že potřebuje podporu a moc dobře věděl, jaké to je ji druhému odepřít. Její bádání ho ale nevzrušovalo. Mnohem zajímavější a pro něj osobně důležitější mu přišel prostý fakt Klářiny ochoty znenadání si s ním psát. Na jeho líčení drama nad Uranem odpověděla po pár dnech, no a pak už si vzkazy vyměňovali téměř pravidelně. Popřála mu k Valentýnovi moře lásky a vodopád štěstí a v jejích řádcích se postupně začaly objevovat dávno zapomenuté něžné obraty „dobrou noc a sladké sny“ či „myslím na tebe“.

Jako za starých dobrých časů.