Ahoj Martine!

Děkuji za všechny milé zprávy, které jsi mi v posledních letech posílal a na které jsem odpovídala sporadicky, pokud vůbec. Mít advokátní kancelář zabere spoustu času. V týdnu se můj život redukuje jen na práci a zapomínám na vše ostatní. Leze na mne zase nějaká choroba, takže teď ležím v posteli a poctivě se potím. Však to znáš. Kdysi jsi o mě krásně pečoval. Jistě víš, že to tady u nás bylo dost náročné a děsivé, ale se šťastným koncem. S vámi pak nemohli navázat spojení, tak ses možná o mě bál. Chtěla jsem ti říct, že jsem v pořádku. Doufám, že ty také dobře dorazíš, buď na sebe opatrný.

Papa

Klára.

Ano, byl to přesně dopis od Kláry. Typická strohá až fádní řeč, kde jen v náznacích probleskují střípky něhy. Přesně to byla Klára. Četl si ty řádky stále dokola a vůbec z nich nebyl moudrý. Nerozuměl jim, stejně jako nepochopil ten několikaměsíční vztah, nevěděl, jaké city k němu tehdy Klára chovala a za co jej vlastně měla. Byl přítelem, nebo jen pouhopouhým dobrým kamarádem? Láskou? Plánem do budoucna, či jen náhodným zpestřením životní nudy? To nikdy nepochopil a stále jej to trápilo. Přitom to nyní už bylo úplně jedno.

„Napíšeš jí?“ chtěla vědět Sally.

Ležel v síti a stále dokola přemýšlel co dělat. Připadalo mu, jako by do jeho života vtrhla velká voda. Samozřejmě, svými sny se sice dál a dál opájel, ale v podstatě se spokojil s nehybnou krustou nevědomosti, která obestírala celou historii s Klárou, spokojil se s výměnou pozdravů na Vánoce a Nový rok, další slůvka či dokonce věty mezi nimi padly jenom výjimečně. A že by první bez popudu napsala Klára, tak to by bylo hodno ke zvěčnění v knize rekordů.

„Tebe to trápí?“ znejistěla. „Ale proč? Vzpomněla si na tebe, měl bys být rád. Vždyť je to tak dávno.“

„Ale já jsem rád,“ protestoval, ovšem neznělo to přesvědčivě.

„Vždyť seš přece už velkej kluk!“ popíchla ho. „Velkej donchuán, kterýmu tu baby lezou do postele jedna přes druhou. Řeknu ti, nebýt přišroubovaná, taky bych si dala říct!“

„Jasně!“ zakuckal se smíchy. „Naše jednočlenná ženská posádka mi jedna přes druhou leze do sítě!“ Zlatá Sally, má pravdu, nesmí si to brát tak vážně. Opět si ale uvědomil, že Sally, ať je jakékoliv skvělé, takřka dokonalé dílo, není to žena. Možná mluví ženským hlasem, chichotá se jak puberťačka a moct jí polekat či poplácat, určitě by i vyjekla nádhernou fistulí, ale radí mu stejně, jak by mu radili kluci v hospodě. Ne, tohle by mu žádná Evina dcera neřekla. Dokázal sice vypiplat fantastickou umělou inteligenci, ale vtisknout jí ženskou duši, to je nad jeho síly.

„Co bys mi poradila, Sally?“ chtěl znát její názor.

Neváhala ani vteřinku. Kdepak, na ni s její obrovskou kapacitou a bleskurychlými smysly prostě nemá. „Odpovědět, samozřejmě. Pokud tedy chceš, aby ti zase napsala. Víš moc dobře, že sama od sebe nenapíše. Pravděpodobnost 98,7 procent. Sama od sebe napsala jen čtyřikrát. Pokaždé potřebovala tvoji pomoc.“

„Dobře. A co odpovědět? Jenom takové nezávazné tlachy?“

„No, za pár dní budeme brzdit o Uran. Tak jí popiš, jak je to nebezpečné. Není nad to, když se ženská bojí.“

„Ale vždyť je to vyzkoušené, jaké nebezpečí? O nic větší, než při každém letovém manévru.“

„Copak ona to ví?“