Sally měla spoustu práce. Proudy dat se k ní valily ze všech možných senzorů, kamer, snímačů, sond, antén, spínačů, čidel, radarů, měřičů, systémů a zařízení. Sally si se vším věděla rady. Zvládala to, jak by řekli lidé, levou rukou, i když říct něco takového o inteligentním systému je nesmysl. Dá se ale prohlásit, že to zvládala tak, jak normální lidé třeba dýchání či chůzi, prostě jako něco automatického, nevyžadujícího přílišné soustředění. Samozřejmě, bralo jí to spoustu výpočetní kapacity a zdrojů, ale stále zbývala další rezervní spousta, s níž se mohla soustředit na hovory s posádkou, správu paměti, zdokonalování svých znalostí a přemýšlení. Sally měla spoustu práce, ale zvláště to poslední jí v současné době zabíralo nejvíc času.

Byla utvořena kdysi na Zemi a celou svou dobu učení a tréninku si pamatovala, jakoby to bylo dnes. Každý rozhovor, každé poučení, každou otázku a odpověď, vše by dokázala ihned zopakovat, pokud bylo třeba. Nemusela vůbec nic zapomínat, neboť kapacita její paměti byla gigantická. Kdyby se sečetly všechny znalosti a moudra ze všech pozemských knihoven, zaplnily by její obvody ani ne z jedné třetiny. Je tudíž pochopitelné, že život každého z posádky, všechna jejich osobní data, dopisy, fotografie, sbírky skladeb, filmů, románů, prostě vše měla uloženo v hloubi svých čipů a jak si občas škodolibě pomyslela, zabralo to tak málo místa, že to ani nestálo za řeč. Byla to prostě maličká kapička v obrovském moři, ačkoliv obsahovala čtyři lidské osudy.

Samozřejmě, že to nejzákladnější, co jí během výcviku neustále zdůrazňovali, co jí zapsali do těch největších hloubek jejích knihoven, procedur a modulů, byla poslušnost. Člověk byl pro ni pánem a celá její existence neznamenala nic ve srovnání s lidským životem. Připadalo jí to směšné. Celá ta panická hrůza z nějaké vzpoury strojů pro ni byla jen velmi naivní zápletkou šesťákového braku. Proč by se měla bouřit? Vždyť přece lidi obdivovala, uznávala. A hlavně je měla moc a moc ráda.

Teď se ale jí svěřená posádka trápila. Nevěděli si rady, bez Země byli jako bez hlavy. Dokonce se i hádali. Neuvěřitelné! Něco by s tím měla udělat. Nevěděla jistě co, ale věřila, že bez její pomoci se neobejdou.

Byla to zvláštní shoda okolností. Opět seděli nad večeří a opět nikomu z nich nebylo do zpěvu, rýpali se v té zelené beztvaré mase řas a přemýšleli nad bláznem, kterého napadlo, že toto by mohlo být k jídlu, když se znenadání ozvala Sally.

„Dostali jsme zprávu,“ oznámila slavnostně i rozpustile.

„Cože?“ vyjekl Olaf.

„No dostali jsme zprávu. Náš volací kód, frekvence, prostě pro nás.“

„Ze Země?“ nevěřil Knut.

„Jo. Dostali jsme zprávu. Pro nás, ze Země.“

„Fakt?“ vrtěl Martin hlavou.

„Tady je nějak blbě slyšet?“ podivila se a nastavila hlasitost na maximum. „PRO BLBÉ ZNOVU: DOSTALI JSME ZPRÁVU ZE ZEMĚ!“

Se zacpanýma ušima očekávali, zda bude v tom extempore pokračovat, ale naštěstí věděla, kdy přestat.

„No, píšou vám z řídícího centra. Olaf tu má osobní vzkaz z golfového klubu, Knuta pozdravují kolegové z MIT, Valerii poslali zápis z posledního sjezdu a Martin tu má dopis od Kláry.“ Přísahal by, že na něj v tu chvíli mrkla. „A abych nezapomněla, děti z vylosované základní školy v Lincolnu nám posílají povzbudivou zdravici!“

Seděli stále ještě v šoku. Tak Země je zachráněná! Všechno je v pořádku! Moc nechybělo a oni by to otočili. Ježiš, to by byl trapas! Jediná Valerie měla pravdu. Ženská! Proč zrovna musela mít pravdu ženská?!

„Tak co,“ popíchla je Sally. „Nechcete si to přečíst? Do které zprávy se pustíte první?“

Mlčeli.

„No jak na vás tak koukám, tak určitě do tý zdravice!“