Valerii rozhodně netěšilo, že zůstala sama ve svém názoru. Proti mužské přesile. Nebylo to poprvé a tušila, že ani naposled. Mohla nyní láteřit na ten nespravedlivý fakt, že ženské pohlaví je na této lodi nedostatečně zastoupeno, přes všechny tak populární kvóty a pobídky. Ale tak to prostě bylo a vlastně si mohla gratulovat, že vůbec letí.

Profesor Svenson, největší vědecká kapacita a hlavní teoretik letu, byl těžce proti účasti žen. Posádku měli tvořit čtyři muži a basta. Nebylo v tom nic sexistického a profesor to stále dokola a dokola opakoval. Studie prostě nezvratně dokazovaly, že v malých kolektivech, odloučených na tak dlouhou dobu od civilizace, je přítomnost žen nežádoucí, vyvolává napětí, konflikty a neshody. Šlo o vědu a ne o sexismus, problém byl ovšem v tom, že doba si žádala činy a na nějaké studie se mohla vykašlat. Účast žen se zkrátka stala politickou nutností. Plánovači tuto skutečnost museli vzít jako fakt a do stravy byl mužům pro jistotu přidán bróm.

Dobrá, ženské poletí. Ale kolik jich bude? A jaké budou mít funkce? Kvůli tomu byl svolán speciální dvoudenní sjezd evropských žen, kde se dospělo k závěru, že paritní zastoupení je samozřejmost a kapitánská hodnost by byla vhodnou ukázkou, že maskulinní přezírání žen je již opravdu minulostí. Bylo to hezky vymyšleno, ale na něco se zapomnělo. Na lidi.

Jediná Valerie splňovala základní zdravotní a odbornostní předpoklady, byla stejně jako ostatní jedináčkem i sirotkem, tedy bez rodinného zázemí, které by cestu na tak dlouhou dobu nepříjemně zkomplikovalo. Ovšem pro Valerii měl toto být první let, a tak kapitánství nepřipadalo v úvahu. To bylo pláče ve státě ženském, ale nedalo se nic dělat.

Po několika létech cesty Valerii zarazila nepříjemná skutečnost. Bróm na ni nefungoval. To se ostatně dalo očekávat, ovšem pro ni to představovalo problém. Nebyla ani nymfomankou, ale ani žádnou jeptiškou, jež si chlapa nepřipustí k tělu. Dokázala se bez mužů obejít, byla o tom pevně přesvědčená, ale začala si klást otázku, zda tak dlouho. Jenže co s tím? Třeba Martin jí byl vždycky sympatický a snad i ona jemu (když teda zrovna nemyslel na tu svou Kláru), ale copak je to možné? Nejen, že by musel vysadit bróm (což znamená, že by musel přestat jíst), ale jednak se na tak malé lodi těžko něco utají, no a kromě toho, technické problémy byly zásadní. Valerie si promluvila se Sally jako žena s ženou (což Sally evidentně pobavilo) a tajně s ní probrala všechny potíže spojené se sexem ve stavu beztíže. Byly značné. Tak už třeba erekce nebyla vůbec ničím samozřejmým. A za druhé, jak se chcete milovat, když každý váš pohyb poslušen dědečka Newtona vyvolává reakci? K tomu je třeba speciálních pásů a úchytů, které z nějakých překvapivých a zákeřných důvodů na lodi nebyly k mání.

Ksakru! Blbý čtyři pásy s očkama a nějakým upevněním! Jsou tady tuny vodíku a kyslíku, zásoby až do konce světa, bůhvíjaké technické vymoženosti nejmodernějších technologií, ale ty nyní nejvíce potřebné čtyři pásy správné délky a správných možností tu chybí! A ještě ke všemu jí chtějí vzít tu největší radost – projít se po měsících Uranu, zapíchnout vlajku do věčného prachu, první (nadržená) ženská v takových dálavách. Kdyby se to povedlo, má doživotní funkci předsedkyně svazu jistou! Bylo toho na ní moc. Potřebovala teplá lidská slůvka podpory a povzbuzení.

„Potřebuju teplý lidský slůvka podpory a povzbuzení,“ šeptala Martinovi, když se mu jedné noci snažila vecpat do spací sítě. „Nevzbudila jsem tě, doufám,“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ prohlásil rozespale. „Já stejně celý noci bdím,“ pokračoval s ironií, kterou nepostřehla. „Kromě toho jsem byl vždycky hrozně chladnokrevnej, nevím, jestli si pomůžeš.“

„Tady máš teplíčko“ lebedila si spokojeně, nevnímajíc jeho mírné námitky.

Co by na to asi řekla Klára? pomyslel si trpce. Bůhví jak na tom teď je a já se tu peleším s cizí ženskou pár milionů kilometrů od Uranu. S pěknou ženskou je třeba dodat. Valerie na rozdíl od většiny funkcionářek mohla na palubě představovat svůdný problém. Ještěže je dost brómu. Těžko říct, jak by se Olaf s Knutem tvářili, kdyby si s Valerií začali nějakej románek. Ale je to všechno blbost. Jenom mu ženská vleze do postele a on v tom hned vidí bůhvíco!

Valerie se mezitím pohodlně uvelebila s hlavou na jeho rameni a pravým prsem nenápadně opřeným o jeho hrudník. Vázací pás pevně utáhla, čímž se k sobě přimkli, až zalapal po dechu. Přeci jen, loket pod žebrama dokáže člověka vyvést z míry.

„Co by tomu asi řekla ta tvoje Klára?“ neodpustila si malé rýpnutí, i když si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad.

Bohužel, v tomhle věděl přesně, co odpovědět: „Byl by jí to jedno.“

Vzdychla si. „Stejně to máš dobré.“

„A proč?“ nechápal.

„Alespoň v něco věříš. Že na tebe třeba někdo čeká…“

„No tak to mám fakt ohromný,“ dožral se. „To jsou všechno vzdušný zámky, nic víc.“

„Ale stejně, máš se ke komu vrátit.“

Nevyvracel jí to, i když mu to zrovna v tomto okamžiku přišlo absurdní. Ale jindy – jindy přece jen věřil. Či spíš doufal. Snil.

„Olaf se může vrátit ke svým kamarádům z golfového klubu. Knut do tý svý laboratoře na MIT.“

„A ty?“

„Já na tom taky nejsem vůbec špatně,“ řekla trpce. „Na mě čekají soudružky ze svazu žen.“

„Tak to bych být tebou letěl až na Pluto!“