„Proč vlastně nechcete letět dál?“

Odpočíval ve své kajutě, se sluchátky na uších poslouchal svou oblíbenou hudbu, ale ta potvůrka Sally se uměla připojit i do sluchátek. Když mermomocí toužila po odpovědi, byla neobyčejně vynalézavá.

„Jaký to má smysl?“ odpověděl otázkou.

„Tobě jde hlavně o Kláru, že?“ vrátila mu to i s úroky. „Bojíš se, co s ní je.“

Mlčky musel připustit, že jeho dítě je neobyčejně bystré. „Sally, tobě jsem přece všechno pověděl. Moc dobře víš, jak to je.“

Usmála se. „Nepřipadá ti zvláštní, že se o ni několik let nezajímáš, jen přes Clarka občas zjišťuješ, že ještě existuje… A nyní najednou taková starost?“

Neodpověděl. Připadalo mu to samozřejmé.

„Pověz mi. Kdyby ti nyní Klára řekla, že chce být s tebou, co bys udělal?“

„To by bylo skvělý,“ vylétlo z něj okamžitě, ale ihned se vrátil do reality. „Sally, prosím tě. Klára je dvě a půl miliardy kilometrů vzdálená. Jestli vůbec ještě je…“

„Netrap se tím, Martine,“ pronesla uklidňujícím tónem. „Všechno bude v pořádku.“

Neřekl nic.

„Já chápu, žes na tuhle cestu jel kvůli ní. Žes ji tak chtěl oslnit, možná aby si tě začala víc vážit, obdivovat tě.“

Moc dobře věděl, že má naprostou pravdu. Ale Klára se vůbec neozvala. Žádný oslavný telefonát či aspoň povzbuzující vzkaz. Prostě nic.

„Netrap se tím, Martine,“ opakovala jako kolovrátek. „Všechno bude v pořádku.“

To jej pobavilo. Jasně, je to jenom stroj. Úžasně chytrej stroj.

„Ale abychom se vrátili zpět – poletíme teda dál?“

Jakoby mu snad tou bleskurychlou změnou tématu dávala najevo, co si o těch jeho trablech myslí. Jasně, je to blbé, je mi tě líto, ale opravdu podstatné je něco úplně jiného.

„Tři jsme proti,“ povzdechl si. „Jediná Valerie je pro. Takže se asi vrátíme.“

„I kdyby přišla zpráva ze Země?“

„No tak to by změnilo situaci,“ souhlasil. „A co bys vlastně chtěla ty, Sally?“

„Samozřejmě letět dál,“ odpověděla okamžitě. „Je to jediné logické řešení, oproštěné od všech citových pohnutek. Návrat je nesmyslný.“

„Ale co když teď lidstvo bojuje s vlastní existencí? K čemu mu budou chemické rozbory povrchu Mirandy? Budou mu k něčemu třeba až za nějakých tisíc let! Možná…“

„No a?“ řekla překvapeně. „Všechny ty informace budou shromážděny v mých pamětech. A já klidně tak dlouho počkám.“