Uran se v průzorech jevil opět o něco větší. Všechny pokusy o navázání spojení v řádných i mimořádných termínech selhaly. Země mlčela. Vysílali jako diví, ale zpět se nevracelo nic. Co s takovou situací dělat? Letový řád s něčím takovým jednoduše nepočítal.

Sešli se v jídelně, co byla zároveň obývacím pokojem, kuchyní, tělocvičnou a pro Knuta i ložnicí. Sešli se, Olaf nejprve pár slovy shrnul situaci a poté se bez obalu dotázal, co dělat. Má smysl letět dál? Má smysl pokračovat v průzkumu?

„Olafe, víš moc dobře, že na přímý návrat nemáme energii,“ namítla Valerie. „Kromě toho jsme měsíc od Uranu. Když se teď vrátíme, budou nás tam dole mít za blbce.“

„Pokud tam dole ještě někdo je,“ poznamenal Martin. Co je asi s Klárou? Ta otázka jej velmi trápila všechny ty dny marného čekání. Pryč byly výčitky a nespokojenost s prostým faktem, že jej pustila k vodě. Najednou chtěl jen jediné – aby byla v bezpečí. Proklínal ten okamžik, kdy opustil Zemi a vzdal se tak aspoň teoretické možnosti postarat se o ni. Jakoby se v něm nyní probudil pradávný ochranářský komplex a on měl díky němu pocit, že opět v něčem selhal.

„Jasně, to je těžký říct,“ připustila Valerie. „Ale na letu k Uranu se snad shodneme, ne?“

„Tam není co řešit,“ souhlasil Knut. „Otázka je co pak? Pokračovat po dráze volného návratu?“

„Vy byste chtěli jenom proletět a vrátit se zpátky?“ Valerie žasla. „To myslíte vážně? Po těch letech na lodi si to prostě profrčíme kolem, přibrzdíme o atmosféru a tradá domů?“ Evidentně jí to otřáslo.

„No nevím,“ pokrčil Olaf rameny. „Pokud je Země zničená, tak…“

„Co tak?“ Valerie byla evidentně v ráži.

„No asi bychom se měli vrátit.“

„A proč? S čím tam asi pomůžem? Doletíme tam za nějakých šest let.“

„No jo, ale k čemu bude zkoumání měsíců, když to na Zemi jaksi nikdo neocení?“ namítl Martin.

„Vždyť vo tom, co se tam dole stalo, nic nevíme,“ rozhorlila se. „Tři věty a to včetně té, abychom drželi palce. Jasně, asi to tam udělalo pěknou paseku. Ale než se vrátíme, tak to dají dohromady a budou se ptát, proč sme to otočili.“

„Co když ne?“ chtěl vědět Knut. „Co když je celá Země v troskách a naše zkoumání Titanie, Mirandy, Oberona a dalších měsíců prostě nedává smysl?“

„Čistě teoreticky, můžeme si to namířit k vnitřním planetám a případně doletět k Marsu,“ zauvažoval Olaf. „Když vypustíme pokračování k Neptunu a zabrzdíme o Uran, bude paliva dost. Na Marsu se můžem spojit s tamější kolonií a uvidíme, co dál.“

„Neletět k Neptunu?“ Valerie byla na infarkt. „A co Triton? Co prstence? Copak vás to nezajímá?“

„Můžu říct svůj názor?“ ozvala se Sally.

„Ne, tohle je lidská záležitost,“ odmítl ji Knut. Martin se jí sice chtěl zastat, ale pak si to rozmyslel. Malá lekce jí neuškodí. Aspoň si uvědomí, kde jsou meze její pomoci. Aby to s ní nedopadlo jako s Clarkem.

„Proč, Valerie?“ nechápal Olaf. „Jaký má smysl něco zkoumat, když je Země mrtvá?“

Nevědomky narazili na staré a nezodpověditelné otázky. Co je vlastně věda? A komu má sloužit? Mají smysl vědecké objevy bez lidstva…či lidstvo bez vědeckých objevů?