Ano, ta otázka „Proč?“ byla velmi podstatná. Copak někoho věda zajímá? Copak někdo potřebuje znát vzdálenosti několika tisíc nejbližších hvězd? Nikdo kromě odborníků to ani nezaznamená.

Kdysi byli lidé vědou fascinováni, přijímali ji jako velkou vzácnost a o její závěry byl obrovský zájem. Když Newton vydal své Principie, tak sice jen málokterý z jeho současníků byl schopen pochopit jejich matematiku, ale nad podstatou jeho objevu – že svět kolem nás je vlastně jakýsi složitý hodinový strojek, který se dá propočítat – nad tím žasli všichni, od králů až po filozofy.

Když byla v osmnáctém století náhodně objevena elektřina, stala se brzy jednou z obecných kratochvílí a ctihodní měšťané či dvořané si uštědřovali rány za pomocí leidenských lahví. A když velký Michael Faraday pořádal veřejné předvánoční přednášky o svých posledních objevech na poli elektřiny a magnetismu, byly mezi Londýňany nesmírně populární a sál byl vždy nabit k prasknutí.

Jenže vše postupně zevšední a i moderní věda, zrozená za velkých porodních bolestí v sedmnáctém století, se ve století jednadvacátém vzdálila běžnému člověku. Přestal ji obestírat závoj jakési výjimečnosti a tajemnosti, lidé ji brali jako samozřejmou a ve své podstatě i nudnou. Vědecké závěry se někdy měnily častěji než obsah šatníku moderních žen, co platilo nyní mohlo být o pár dní později považováno za překonané. To ovšem nebránilo vědcům, aby každý ze svých výplodů prosazovali s kategorickým přesvědčením o jeho pravdivosti. Laický pozorovatel nemohl sledovat to neustálé stavění a bourání teoretických konstrukcí, takže jej zakrátko pokřikování vědců, kdo že to má vlastně pravdu, přestalo bavit.

A tak zatímco vědecká teorie se pro normálního člověka moderního věku stávala čímsi naprosto nepochopitelným a vzdáleným, na praktické důsledky si zakrátko zvykl a neuměl si bez nich život představit. Pomyšlení, že kdysi dávno neexistovaly počítače, televize, auta či třeba překážkový golf nebo nedejbože dokonce elektřina, bylo pro mnohé prostě fantastické. A že neexistovala Hra? Jak se bez ní mohli lidé obejít?

„Za jak dlouho?“

„Spojení za patnáct minut,“ odpověděla Sally.

Seděli nad večeří a každý se snažil užít si těch pár soust, protože to byla rozhodně větší zábava, než cokoliv jiného, co mohla loď nabídnout. Jedině Olaf se pokoušel trošku probudit to mrtvolné ticho.

„To znáte, jak farář potká homosexuála…“

„Známe,“ ozvalo se ze všech stran. Olaf hrozně rád vyprávěl vtipy, bohužel znal jen tři či čtyři, a tak málokdy zaznamenal úspěch.

„Olafe, ten už ti řeknu i pozpátku!“ durdil se Knut. „Jinej neznáš?“

„A co třeba to jak turista objeví tu láhev…“

„Ten taky známe.“

Pak snahu rozvířit mdlé vody bez humoru Olaf konečně vzdal. Opět zavládlo ticho, přerušené Sally: „Dostali jsme zprávu.“

Těch pár vět znělo prostě. Na Zemi se řítí asteroid a má narazit během pár hodin.