Byli opět spolu.
Vilka, kterou si na hypotéku postavili, nebyla malá ani velká, prostě tak akorát. Tři pokoje, prostorný obývák spojený s kuchyní, koupelna v odstínech žluti, kde se dalo skvěle relaxovat v obrovské vířivce. Nejen relaxovat. Martin se opět přesvědčil, že člověk se učí každým okamžikem.
Klára jako podniková právnička měla dostatek času na něj i na Elinku, nesmírně hravé až rozpustilé štěně černého kokršpaněla, které si pořídili. Chodili na dlouhé procházky, kdy nejdůležitější starost byla uhlídat toho malého čerta, aby se neztratil, nevlítl pod nejbližší auto, nenechal se zakousnout nějakým větším psem (což byli v podstatě všichni) a aby se z čiré potřeby bratření nepřidal k někomu úplně cizímu. Elinka měla neustálou snahu plést se člověku pod nohama, samozřejmě ve chvílích, kdy zrovna neběhala kolkolem a zkoumala svět.
I Martin pracoval. Samozřejmě, tak už to přeci chodí. Ale co že to vlastně dělal? No, to vůbec nebylo podstatné. Tím jediným podstatným byla Klára.

Když jej v jídelně nad gulášem neznámý muž oslovil anglicky, mělo jej hned napadnout, že to není jen taková čirá shoda náhod, přátelské popovídání vášnivých hráčů. Byl ještě po těch čtyřech měsících hodně rozespalý, a tak se dá pochopit ta neuvěřitelná pomalost jeho myšlenek. Na vše odpovídal zcela automaticky, pokud možno souhlasně, což byl trénink užívaný ve chvílích soustředění, když nechtěl být rušen. Jednou takhle bezděky málem prodal auto.
Poté se ale na neznámého přece jen zadíval pozorněji a došlo mu, že tu tvář odněkud zná. Ale ovšem – černobílé šumící přímé přenosy, a pak velká sláva ve světle reflektorů. Ten chlap je astronaut, jeden z těch šílených odvážlivců, co první přistáli na Európě! Jakmile si to plně uvědomil, malátnost ihned opadla a byl zvědav, co přinesou příští chvíle.
„Říkej mi Brendan,“ představil se muž zničehonic uprostřed rozhovoru a chtěl vědět, zda se Martinovi ve Hře líbí.
Ovšemže ano. Je to fajn. Co jiného na to říct?
„Souhlasím,“ přikývl Brendan. „Vím, jaké to je. Když se se mnou rozvedla žena a odmítla mi půjčovat děti, že prý stejně zase někam poletím, tak ať jim nepletu hlavy, taky jsem to zkusil.“
Povzdychl si. „Jo, bylo to moc fajn. Velmi příjemné. Ale takové…nenaplňující. Nechává ti to na duši takovou trpkou příchuť promarněného času. Protože moc dobře víš, že ať je to jakékoliv, je to jen sen. A jednou se probudit musíš.“
„Každé čtyři měsíce.“
„Jasně. Ale nějaké z těch probuzení musí být jednou poslední. A co zůstane pak? Znechucení, jak po kocovině?“
To Martin nevěděl a nebyl si jist, zda to vůbec vědět touží.
„Víš, já jsem si tehdy řekl, že nastala nová etapa mého života,“ pokračoval Brendan tiše. „A že zkoumání kosmu možná není špatný smysl bytí. Víš, místo rodiny, pohody…“
Nastalo váhavé ticho. Byli v jídelně sami a vypadalo to, že sem opravdu jen málokdy někdo zavítá. Jedině Martinova miska od guláše světu připomínala, že tyto liduprázdné lavice a stoly občas slouží hladovcům.
„ESA mi kdysi nabízela možnost práce na nějakém systému pro další výpravy,“ řekl poté Martin pomalu a nejistě.
„Ano, to ti nabízeli. Ale teď už to neplatí. Přehodnotili to.“
„Ano?“ Martin v tu chvíli ani nevěděl, zda je vlastně spokojený s takovýmto závěrem, zda jej přeci jen nemrzí ztracená příležitost, či zda mu to není úplně jedno. Nevěděl nic. „Hm,“ dodal to jediné, co se dodat dalo.
„Přehodnotili to,“ zopakoval Brendan a přidal dlouhý upřený pohled. „Teď chtějí, abys kromě toho i letěl.“

Když si vyprázdnil skříňku a odevzdával její magnetický klíč, věnovala mu recepční zkoumavý pohled. Trpce jej to nutilo k úsměvu. Kolikátý asi je, kdo dobrovolně odchází…tento měsíc? Nebo se lze ptát i na rok? Byl si jistý, že čísla nebudou vysoká. Ráj je přespříliš lákavý. V čem si však jist byl, že je skutečně jediný, bylo rozloučení. Nebo že by se i jiní dojatě loučili se svými fantómy?
Když viděl Kláru, jak stojí s Elinkou po boku před jejich vilou a mává a mává, měl co dělat, aby se nerozběhl zpět a ten nesmysl s dobýváním kosmu nehodil za hlavu. Ale dokázal to a odešel. Klára tam teď bude dál stát a mávat a možná i čekat na jeho návrat. Hra nikdy nemaže své datové soubory, pokud to není opravdu nutné. Klára tam bude dál stát a čekat a stačí jen… jak lákavé pomyšlení!
Možná, že boj s lacinými radostmi žití, s prostým užíváním si, je ten vlastní smysl naší existence. Že to překonávání sebe sama je důvodem, proč být. Možná, že celý život bude s tou myšlenkou bojovat, celý život bude přemýšlet a meditovat, jestli snad náhodou neudělal chybu, když opustil zápraží svého domu a vydal se vstříc prázdnotě a hvězdám.
Co by na to asi řekla Klára?