Byli spolu.
Vyjeli obdivovat pyramidy, ty prastaré giganty mířící k nebi a přitom drtící zem, kochali se nádherou Tádž Mahalu, vrátili se zpět do dávných dob Mohendžodára a Teotihuacanu a rychle odsud prchli při pohledu na první lidské oběti. Martin musel pokorně doznat, že to byl opravdu blbej nápad jet se podívat zrovna tam, a nyní již nechal na Kláře, ať si sama zvolí kde budou spolu.
Klára se bůhvíproč chtěla koupat a opalovat. Ten fakt Martina fascinoval – Klára byla přeci jen souborem bitů, tudíž nehrozilo, že by snad měla někdy zažít skutečnou koupel a skutečné slunění. Ale systém Hry takto prostě rozhodl a on to respektoval. Koupali se ve žlutém, bílém, rudém i černém moři, opalovali se na liduprázdných plážích s pískem bělejším než měsíční svit, a když stydlivě odložila vrchní díl plavek, nevěděl pohledem kudy kam. Tedy – věděl moc dobře, kam jej to táhne, ale připadalo mu to blbé, jako nějaká můra, jenž krouží kolem lampy.
Byli spolu.
Vydali se poznat rafinovanou krásu dvora krále Slunce, i méně rafinovaný, ale o to ztřeštěnější dvůr Neronův, dokonce s ním jednu noc podnikli jeho oblíbený výlet za tajuplnými kráskami do uliček Říma. Pohádali se s Konfuciem, jenž pro jejich výlet místy a časem nenalezl pochopení, protože důležité je sloužit, neshodli se ani s Buddhou, který je obvinil z přílišného lpění na životě, v čemž měl nepochybně pravdu.
Ale hlavně byli spolu.

První, co pocítil, byl hlad.
Tušil, že probuzení nebude příjemné. Že se jedná o náročnou a bolestnou proceduru, kterou si opravdu neoblíbí. To moc dobře tušil, ale skutečnost překonala všechna očekávání.
„Já bych žral!“ pomyslel si zmučeně. Oči si jen ztěžka zvykaly na denní světlo, mžoural nejprve pravým, poté levým, výsledek byl notnou dobu nevalný.
„Pokud budete mít hlad, jídelna je ve druhém patře,“ přeslabikoval pracně strohé hlášení na obrazovce před sebou. Bylo to zvláštní, zase hledět na svět očima, místo snů vytvářených elektrickými poli přímo ve zrakovém nervu.
Poté si všiml hodin. Do háje! Čtyři měsíce! Moc dobře samozřejmě věděl, že čas ve Hře je subjektivní záležitost. Ale čtyři měsíce? Jak dlouho to tam vlastně bylo? Vůbec netušil. Běh času pro něj byl nepodstatný. Chtěl být s Klárou a byl s ní.
Jídelna ve druhém patře! Cíl cesty byl jasný. Ztěžka se vyškrábal z kóje. Bolelo jej celé tělo, chtělo se mu proklet celej ten slavnej protiotlakovej výmysl. Dvacet dřepů se má udělat, jasně, tak to stálo v instrukcích. Udělal první a svalil se na bok. Znova! Dva dřepy a opět pád. Ach jo. Vzpomněl si, jak mu kdysi, jako malému kloučkovi, děda předváděl kotrmelec. Dopadlo to zhruba stejně. Proboha, není přece žádnej staroch! Musí to dokázat! Zatnul zuby, s nesmírnou pomalostí se nutil do dřepů a připadal si přitom jak atlet, překonávající světový rekord.
V jídelně měl pocit, že kotlík s gulášem je ten nejfantastičtější gurmánský zážitek, jaký jen může být. Kam se hrabe Ludvík s těma svejma megalomanskýma královskýma hostinama. Hltal tu úžasnou krmi s rychlostí naprosto neskutečnou. Kdyby mě teď tak viděla Klára! Kráva Klára. Najednou mu to dříve oblíbené úsloví připadalo nepatřičné. Proč? Copak se na tom něco mění? Jasně! Kráva Klára!
„Teda kámo, ty máš páru!“ ozvalo se od vedlejšího stolu. Jakýsi čtyřicátník jej fascinovaně pozoroval. „Jak dlouho’s spal?“ chtěl vědět.
„Čtyři měsíce,“ Martin se až zajíkl, jak ztěžka se mu ta slova soukala z úst.
„No jo. Maximální čas. A jak dlouho tady seš?“
„Čtyři měsíce.“ Podruhé už to šlo lépe.
„Aha, nováček.“ Neznámý s pochopením přikývl. „Příště se probuď dřív. Chce to si pomalu zvykat.“
Rada to byla asi dobrá. Ale opustit Kláru? Martin si teda vůbec nebyl jist, zda by to dokázal.
„A co, líbí?“
„Paráda.“
„Jasňačka.“ Muž vypadal spokojeně. „Řeknu ti, konečně ti vědátoři udělali něco pro obyčejný lidi. To je samý lítání na Měsíc nebo na Mars a podobný ptákoviny. Ale tohle… Řeknu ti, potkat nějakýho z autorů tohohle zázraku, tak mu snad dám pusu na čelo!“
Martin pohlédl na jeho neholenou tvář. Tak tomu se skutečně dalo odolat.
„Rozumíš, já sem jenom vobyčejnej svářeč, ale tady velím velký fabrice, vilu s bazénem…“
Martin ho chápal. Hra, to byla vzpoura průměrných lidí, na které si nikdo nikdy nevzpomene.
Tak co teď, říkal si, když dojedl. Musí do posilovny, to je jasné. Zvedl se a automaticky se rozhlédl. Ne , kráva Klára tady prostě není, chápeš? vynadal si.
Možná by měl někomu zavolat. Někomu z kamarádů, alespoň tedy z těch, co nejsou ve Hře. Ale k čemu by to bylo? Za pár chvil se vrátí ke Kláře a celej tenhle svět mu může být ukradenej… Ale Clarkovi, ano, tomu by zavolat mohl. Vyzvedl si telefon ze své skříňky. 224 příchozích zpráv, 372 ztracených hovorů. To ani nemá smysl studovat. Jedním kliknutím vše vymazal.
„Ahoj tati,“ přivítal jej důvěrně známý hlas.
„Nech si toho, Clarku,“ okřikl jej. Lukášovy lekce humoru zanechaly na Clarkovi nesmazatelné stopy.
„Myslím, že by ses do té Hry neměl vracet,“ pokračoval Clark vážnějším tónem. „Nemá to absolutně žádný smysl. Je to naprosto nelogické. Mimochodem, když jsi spal, tak tě tu sháněli…“
„Práce mě nezajímá,“ přerušil jej prudce. „A ty o mě přestaň pečovat. Zapiš si za uši, že nejseš můj strážný anděl.“ Tak nějak v tom zápalu zapomněl, že Clark uši opravdu nemá.
„S Klárou ti tahle seance stejně nepomůže.“ Clark se evidentně tvářil, jako kdyby poslední věty přeslechl. „Ta je přece úplně někde jinde.“
„Co dělá?“ Okamžitě poté se v duchu okřikl a proklel za tu slabost. Copak na tom záleží? Za chvíli bude přece s ní.
„No co by dělala. Kariéru. Prosperující advokátní kancelář, spousta úkolů, práce od nevidím do nevidím…“
Takže se vlastně ani moc nezměnilo. Co by té jeho Hře asi řekla?
„A má…?“
„Ne. Je sama. Těžko říct, možná teď zpytuje svědomí. Jestli na to teda má čas.“
Ano, Martin si nyní jasně uvědomoval, jak jej Hra mate. Klára ze Hry není skutečnou Klárou. Klára ze Hry nikam pořád nespěchá a na něj má čas neustále. Nehledě na jiné věci. Tak třeba je pořádkumilovnější. V bytě skutečné Kláry i on sám došel k názoru, že už opravdu je nutné vyluxovat, no a ihned to zrealizoval. Skutečná Klára téměř nevařila, naopak, on jí pekl buchty. Jasně, neuměl to, byly pouze z prášku a o jejich kvalitě se nemá smysl moc šířit, ale stejně – to byl fakt tak blbej? No jo, byl… Milování se skutečnou Klárou bylo velmi uspěchané a velmi velmi vzácné. Herní Klára je v těchto ohledech pravým opakem. Vždy milá, vždy ochotná, vždy přející.
Ano, mezi Klárou ze Hry a skutečnou Klárou byl ještě jeden, zcela zásadní, nejpodstatnější rozdíl. Herní Klára jej milovala.

...jak to asi dopadne? Bude Martin snít jednou provždy? Nebo včas vypnou proud? Vezmou se?:-)
No dobře, pokorně uznávám, zas takové drama to teda není, ale pokud snad chcete znát i závěrečné úvahy a náznak pointy, stačí si přečíst poslední díl...