čtvrté pokračování...

Pamatoval si první šok, kdy místo nějaké rozjásané přírody plné zázraků, kterou jaksi podvědomě očekával, se ocitl ve zcela temné místnosti. A kolem něj všichni ostatní. Rozhlíželi se, zmateně a s nepochopením. Až později se dozvěděl, že pro seznamování má něco takového hluboký význam. Přeci jen, virtuální realita ještě není běžnou záležitostí, a tak je třeba se maximálně vyvarovat všech možných podnětů, odvádějících pozornost.
No. Myslel si o tom svoje. Systém mu jako programátorovi připadal primitivní, tlačítko „Menu“ pamatovalo snad ještě Net 5.0 a všechny volby byly provedeny tak fušersky, až se tím v duchu bavil. Ale co, dotlačila jej k tomu Gábina, tak by jí měl udělat radost. Zkusí to, bude to mít za sebou, a pak jí s klidným svědomým může oznámit, že tahle metoda nefunguje o nic líp, než ono „hele, mám jednu osamělou kamarádku“, o tom pitomém nápadu s diskotékou nemluvě.
Dal se do zdlouhavého vyplňování voleb. Věk mezi čtyřiadvaceti a osmadvaceti. Výška kolem stoosmdesáti. Vlasy, postava, záliby, dovednosti, trávení volného času, literatura, hudba – no byla to docela fuška! A přeci jen, odkudsi zdáli k němu dolehl jakýsi šimravý pocit nadějného očekávání, až to sám začal považovat za jakýsi náznak šestého smyslu, věštícího nadějné vyhlídky. Vzápětí se okřikl. Klídek, Martine! Zůstaň při zemi! Raději nic nečekat!
Tlačítkem „Vyber“ (ach jo, šedivým, beze stop odlesků a průhlednosti, prehistorickým, jakým jiným) odklepl svoji volbu a ihned zmizeli všichni ti, co neodpovídali jeho požadavkům. Řady výrazně prořídly! Trpce se usmál. Asi jsem moc náročnej.
Bylo to zvláštní. Měl hlavu plnou romantiky, dobrých předsevzetí, ve kterých se dívčí srdce získávají plněním snů, lichotkami a něžným vtipkováním, první polibek byl zcela samozřejmě a nerozlučně spjat s rozkvetlou třešní, no a zatím tu stál ve tmavém virtuálním neexistujícím světě a rozhlížel se po ženách, které mu systém vybral za pomocí vhodných vyhledávacích algoritmů. Náhoda je mrtvá, ať žije pragmatická realita!
A tak ho nadšení opustilo stejně rychle, jako ho zasáhlo, a jal se rozhlížet po nějakém odlehlém koutku, kde by seanci přetrpěl a využil nabídky „Když se neseznámíte, vracíme vstupné!“.
A právě v tom koutku seděla na virtuální židli virtuální Klára a usrkávala virtuální čaj. Virtuálně se na něj usmála, řekli si pár prvních virtuálních vět a on pochopil, že vstupné mu zpátky nevrátí…

Ano, pamatoval si na to seznámení s Klárou, jasně že jo. Když se nad tím mnohem později zamýšlel, ptal se sám sebe, jak je to možné, že on, tak nesmělý a neschopný oslovit cizí dívku, neměl najednou problémy s plynulou konverzací. Kde se vůbec zničehonic vzal ten nadhled a lehkost, s jakou jí vyprávěl vtipné historky ze života, čím vůbec tak skvělou a dokonalou holku, jakou je Klára, dokázal oslnit?
Že by to bylo tím, že se právě v ten neopakovatelný okamžik seznamovat nechtěl? Těžko říct. Nyní mu do paže proudilo sérum, on navedl systém Hry do veřejné databáze, odkud bylo možné si zjistit všechny základní Klářiny personálie. Všechny Klářiny fotky, dopisy, poznámky, všechny detaily jejího života (alespoň ty zaznamenané na síti), to vše už systém zpracovává a chystá se… Co vlastně? Usmál se. Nové seznámení? Nové představování? A kde se asi s Klárou objeví? Někde na břehu moře, bělostný písek, štíhlé krky palem… Nebo to vše proběhne v nějaké jiné historické době? Pod pyramidami, vysutými zahradami, za pouličního mumraje panathénských slavností či v důstojném mlčení některé ze starořímských bazilik? Byl opravdu zvědav, jak se s tím úkolem Hra vypořádá.
A pak se náhle objevila prostá polní cestička uprostřed nekonečných lánů řepkových polí. Systém vůbec nebyl hloupý, právě naopak, byl daleko chytřejší, než jeho tvůrce. Moc dobře pochopil, že Martinovi nejde ani o lesk a záři dávných dob, či bujaré dobrodružství uprostřed pralesů. Ba dokonce, že mu nejde ani o nějaké opravdu pikantní a promyšlené sexuální zážitky.
Houpavým krokem k němu přicházela usmívající se Klára s prostým, ale nádherným přivítáním: „Tady mě máš, Martine!“