Po povinné lékařské prohlídce, nepovinné, ale žádané sprše a několik nepovinných, nežádaných ale bohužel naprosto nezbytných injekcích si chtěl Martin vybrat svoji kóji, ale bylo mu řečeno, že na něco takového tady nejsou zařízeni, ta jeho je A-H-22 a basta. Kóje jsou všechny stejné, absolutně komfortní, vybavené nejmodernější elektronikou a speciální technologií proti otlakům… Přestal ty reklamní tlachy poslouchat a nechal se vést šipkami. Jó, když se kdysi s velkou celosvětovou partou nadšenců pustili do vývoje Hry, to byly jiné časy! Každý dobrý nápad na další a další vylepšení byl vítán a ihned implementován, autoři i hráči tvořili téměř jeden nedělitelný celek, který se snažil o jediné – s maximální dokonalostí stvořit absolutně reálnou simulaci světa kolem nás. Jakéhokoliv místa. Jakékoliv historické doby. S jakýmikoliv, třeba i fantastickými kulisami.
Jó, to byly skvělé časy. Pravda, dělal na tom ve volných chvílích, hlavně se věnoval Clarkovi. Ostatně, některé ze zásadních funkčních struktur inteligentního systému Clark i Hry byly totožné – proč dělat dvakrát to samé? Byly to skvělé časy, ale pak se toho chopila korporace. Jasně, zásadně vylepšila frontend – přilby, spací kóje, uspávací a vyživovací séra, to všechno bylo jejich dílem. Hra se tím stala reálnou naprosto dokonale. Ovšem Martin se nemohl zbavit pocitu, že přeci jen, když to dělala ta parta skvělých lidí, bylo to lepší, upřímnější.
Kryt kóje se odklopil se zaskřípáním, ani jeho ulehnutí se neobešlo bez náznaků prostého faktu, že určitě není prvním, komu kóje slouží. Zafixoval levou paži ve výklenku a bolestivě sykl, neboť bodnutí jehly, ač inzerované jako bezbolestné, se takovým rozhodně nejevilo. Do žil mu proudilo uspávací a uvolňovací sérum, cítil se malátný a jakoby celý gumový, kdyby po něm někdo chtěl tančit a ohýbat klouby do neuvěřitelných úhlů, určitě by se o to aspoň pokusil. Na hlavu se mu přiklopila přilba, kontakty dolehly na spánky a týl, a za pár chvil se ozval příjemný ženský hlas: „Dobrý den. Vítáme vás…“
Přeskočit, přeskočit, přeskočit, přeskočit. Na zdravice, vysvětlování, upozorňování a varování nebyl zvědavý. Následovaly předvolby. Ne, žádná historická doba jej nezajímá. Nemá ani speciální přání, týkající se prostředí, své postavy, jejích schopností, protivníků, cílů… Má jen jediný, ovšem nekompromisní požadavek.
„Užívání skutečných žijících osob ve Hře není podporováno,“ četl varování a následoval obsáhlý elaborát na téma nebezpečí konfliktů v reálném životě a možnostech zneužívání.
To ovšem Martina nemohlo překvapit. Každý takový program přeci musí mít od svých tvůrců zadní vrátka, které jsou potřeba pro odladění a zkoušení různých možností. Dobře věděl, že je má i Hra. Dvě dvaatřicetimístná čísla odříkal bez rozmyšlení, při tvorbě je použil nesčetněkrát. Trošku se bál, jestli je mezitím nezměnili, ale bylo na ně vázáno víc systémů, a tak se jim s tím asi nechtělo prát. Proč taky. Vždyť vlastně o nic nejde. Pouze vrcholný specialista je schopen se v obrovsky komplikovaném systému Hry vyznat. Ano, pouze naprostý odborník. Nějaký takový, jako Martin