Bez přečtení prvního dílu nemá vůbec smysl pokračovat, je mi líto... Omlouvám se za své přílišné požadavky kladené na čtenáře:-)

„Bratře,“ chytil jej za rameno nejbližší z propagátorů Pravdy. V tváři měl výraz tak upřímné lásky, jako by si s Martinem tykali nejméně od kolébky a možná už dřív. „Proč kráčíš do toho domu hříchu!“

„Protože se mě chce!“ zněla Martinova jednoznačná odpověď. Rychlost, s jakou setřásl nabízenou paži i spasitelův výraz překvapení a pohoršení, to vše si přímo žádalo o natočení krátkého spotu a jeho umístění na internet.

Bohužel, další z bojovníků, jakási ženská středního věku, se ukázala být náročnějším soupeřem. Zastoupila mu cestu s nekompromisností až záviděníhodnou, a protože ve dvou se to lépe táhne, vzala si po bok snad sedmnáctiletou dívenku, jejíž vyzývavě nalíčená tvářička a sebevědomý pohrdlivý úsměv nad okolním světem naznačovaly bohaté zkušenosti a v Martinovi evokovaly představu padlého anděla.

„Kampak, mladý muži?“

Co na to říct? Martinovi celá ta situace připadala značně hloupá, ale nikdy si nedělal posměšky ze starších osob. No nikdy… Většinou.

„Tam!“ ukázal před sebe.

„Hm,“ odfrkla si matróna znechuceně. Bylo na ní vidět, že jej považuje za obzvlášť hnusný páchnoucí odporný a příšerný slizovitý zelený blivajz, který se opovážil svou prostou existencí znesvětit jasnou tvář matičky Země. Ale povinnosti jsou povinnosti.

„A co rodina? Co rodiče?“ vypálila bez přípravy od boku.

 „Nemám rodinu ani rodiče,“ poznamenal Martin.

Následovalo hodně pochybovačné „Hm.“ Martin čekal invektivy a nedůvěru k jeho prohlášení, ale k tomu bůhvíproč nedošlo. Byl nasazen těžší kalibr – blazeovaný, přátelský, ovšem nevěrohodný úsměv a srdečnost. Taktéž nevěrohodná.

„Ale podívejte se, mladý muži. Vy takový šikovný…“ (To znělo zhruba stejně, jak když se brousí kosa) „…co vy budete dělat ve Hře? Že by kvůli nějakému děvčeti? Ale proč?“

V tu chvíli Martin opravdu nevěděl, co říct. Ano, samozřejmě, ta ženská má pravdu. Ach jo, kdyby ta kráva Klára…“

Naštěstí, zachránkyně nezpozorovala, jak blízko je u cíle, a udělala chybu. Pokračovala.

„Šikovnej chlap jako vy přece může mnohé dokázat! Můžete bejt básníkem, vědcem, můžete po sobě zanechat něco velkýho!“

To Martinovi připadlo směšné a ty tam byly všechny pochyby. Jasně, bylo to směšné – je uznávaným odborníkem na umělou inteligenci, stvořil jeden z prvních myslících programů a koneckonců jeho dílem je i část Hry, dokonce mu nabízeli i práci na inteligentních systémech řídících kosmické výpravy, a tady nějaká baba… Co se rozčilovat. A i kdyby byl naprostým nýmandem, jaký to má smysl? Copak všichni můžeme být básníky, vědci a zanechávat po sobě něco velkého? Každej chlap že má postavit dům a zasadit strom, o synech nemluvě? To by tady za chvilku nebylo k hnutí. Lidstvo vždy bylo společenstvím pár skvělých jedinců, kteří dokázali mnohé, a obrovským stádem těch ostatních – kteří trpělivě pracovali a vedli všední životy, aby ti skvělí mohli být těmi skvělými.

„A proč nemůžu něco velkýho zanechat ve Hře?“ zeptal se naoko naivně. To kazatelku evidentně překvapilo. Párkrát jen naprázdno otevřela ústa, jako ryba na suchu, která se marně snaží dýchat.

„Ale… přece…,“ bylo vidět, že neoblomná logika byla postavena před záludný oříšek. „Vždyť je to přece jenom Hra. Nějaký elektronický nesmysly, světýlka, zvuky, hromada drátů…“ Tváře se jí zkřivily odporem. Jak je vůbec možné se tak hloupě ptát? Vždyť je to jasné.

„Ne, počkejte!“ nedal se Martin. „Co je lepší? Prožít život jako šedivá kancelářská myš, která nikdy nic nedokáže, nebo něco dokázat – i když jen ve Hře?“

Zírala na něj se směsicí úžasu a znechucení.

„Co má stálejší hodnotu?“ pokračoval neúprosně. „To, co jsme vykonali, nebo co jsme si vysnili? Co je hodnotnější pro lidstvo, pro civilizaci, to je jasné, ale to vás tady stejně nezajímá, to vy neřešíte.“ Na tváři mu hrál pobavený úsměv. „Ale co je hodnotnější pro nás samotné?“

Odešel bez rozloučení. Zanechal ji za sebou a v skrytu duše se bavil tou zlobou, kterou v ní jeho kacířské názory určitě musely vyvolat.

Ale stále nebyl konec. Další dvojice věrozvěstů, vida debakl svých předchůdců, neohroženě přispěchala na pomoc té jediné správné věci. Prý nemá vstupovat do toho stvoření samotného Satana.

Martin pochopil, že zde jsou jakékoliv argumenty jen ztrátou času. Proto suše konstatoval, že část umělé inteligence Hry stvořil sám, a pokud ví, žádný programátor s takovým jménem se na projektu nepodílel. Není ostatně problém se o tom přesvědčit. Stačí jen zmáčknout tlačítko „Credits“.