Vůbec mu nebylo do zpěvu. Byl to přímo hřích se v takový krásný jarní den tvářit zbědovaně. Zvláště on, dříve takový optimista, jenž by dobrou náladu a uštěpačné poznámky mohl rozdávat těm méně šťastným a ještě by mu zbyla vrchovatá porce, zvláště on se nějaké trudomyslnosti neměl podřídit. Ale byla tu. Pálila a píchala v hlubokých snech i při úsvitu Jitřenky, v polední pauze i za podvečerního času nekonečných stínů. Byla tu a on absolutně netušil, jak se jí zbavit. Vždy, když se vzduchem rozvoněl šeřík, jej udeřila plnou silou, jako nějaký mohutný kyj, půllitr slivovice či úmorné vedro na poušti. Zkusil vše, ale jak být zase normální, v pohodě, veselící se a spokojený sám se sebou, to opravdu netušil.

Kdo za to může? To bylo jasné. Klára. A ta jeho pitomá neschopnost zapomínat, mávnout rukou a jít dál s hlavou vztyčnou. Zdravě se naštvat, říct si – neuměla mě ocenit, neuměla poznat, co všechno mohu dávat. Zošklivit si ji. Najít první rašící vrásky kolem očí a rtů, první možné náznaky Venušiných křivek, které časem budou jen a jen košatět s veškerou snahou být dovedeny k dokonalosti. Ani ten její havraní vlas přeci nebyl ideální. Jasně, leskl se a svou hebkostí by mohl úspěšně soutěžit s chmýřím pampelišek či reklamou na Azurit, ale třepil se a toho bince, co takové dlouhé vlasy nadělají! Na všem se dá najít něco špatného, když je opravdu dobrá vůle. Kdepak, teoreticky to měl Martin dokonale zvládnuté. Praxe – to byl kámen úrazu.

Když nyní kráčel k hernímu centru, snažil se sám před sebou předstírat bezstarostnost. No co. Pobude si tam pár dní, užije si snů, odpočine od práce a problémů všedních dní. Bude to taková dovolená, něco na způsob celodenního opékání se na pláži. Prostě relax. Ale v skrytu duše věděl, že to tak není. Hra, to není žádná bezstarostná sranda. Uchopí člověka pevně do své široké náruče a… Kolik lidí se v pohodě a bez problémů vrátilo? Kolik v sobě našlo tu sílu vzdát se svých snů a jít zpět, do tohohle šedivého a často tak nudného světa? Milan, Roman, Gábina… Ti všichni chtěli jen tak relaxovat. Odpočinout si. Hm, tak to se jim zatím velmi daří – měsíce a měsíce.

Pro některé byla Hra ďábelským stvořením, pro jiné přímo požehnáním. Třeba pro vlády na celém světě – jakmile se zjistilo, že přes vysoké pořizovací náklady je spací kóje a výživný roztok daleko levnější záležitostí, než vyplácení podpor v nezaměstnanosti, či dokonce důchodů, bylo jasné, že něco tak výhodného si prostě nemohou nechat ujít. A tak přes počáteční rozpačitost i místní zákazy se Hra stala populární a podporovanou.

Ne všemi. Samozřejmě. Už z dálky viděl Martin hloučky aktivistů s transparenty a vlajkami. Liga proti Hře. Není možné jen snít. Bůh vás vidí i ve Hře. Hrát je hřích proti lidství! Musíte žít a ne snít! Normální je nehrát. Bojujte za čistější svět a ne za špinavou hru! Kdo hraje, škodí přírodě!

Musel se usmát nad tím, že tolik rozdílných názorů se v odporu ke hře dokázalo spojit. Ekologisté, občanští aktivisté, mormoni i Svědkové Jehovovi, Vesmírní lidé i Scientologové, feministky, rasisté i multikulturalisté, všichni si na Hře našli něco, co se jim vůbec nezamlouvalo. Proto cítili upřímnou povinnost Hru všem ostatním rozmluvit, nejlépe ovšem zakázat. Když to nešlo právní cestou, musí to jít nátlakem.

Ekologové Hře vyčítali, že spolyká spoustu energie k výrobě kójí, výživného roztoku i k vlastnímu provozu. Že by ty statisíce spících hráčů měly v reálném životě daleko větší spotřebu, to je evidentně nenapadlo.

Občanským aktivistům se nelíbila ta ubohá pasivita mas, snících své sny, místo aby budovaly lepší zítřky pod jejich vedením

Křesťané všeobecně Hru nemohli uznat, protože se o ní Bible nikde nezmiňuje. Ostatně, i kdyby se zmiňovala a s velkou pochvalou, stejně by ji neuznali.

Scientologové najednou zjistili, že jim díky hře mizí ovečky. Tento objev je vůči Hře bůhví proč naladil značně agresivně.

Feminisky považovaly Hru za další důvtipný bič na ženské plémě, stvořený k sexuálnímu vyžití maskulinních primitivů.

Rasistům vadilo, že se na tvorbě Hry podíleli i barevní, zatímco multikulturalisty štvalo, že v nekontrolovaném prostředí Hry mohl bujet (a taky bujel) život bez regulací, pozitivní diskriminace, preference menšin, neustálého nabádání k úctě a toleranci jiných ideologií a kolovrátkového kopání do zadku obyčejných lidí, protože ti přece za všechno můžou.

No a tak se tento obrovský kotel plný námitek, nenávistného pokřiku, jedovatých poznámek nad i pod čarou, dojmů, výčitek, zlobných invektiv a pomlouvačných řečí smíchal a výsledkem byli aktivisté u herních center.

Martin k nim cítil nechuť. Jestliže před tím se utápěl v pochybnostech, nyní, při pohledu na ty samozvané diktátory té jediné pravdy, měl pocit, že vyzkoušet Hru nakonec není tak špatný nápad. Jako vzdělaný a veskrze inteligentní člověk (v němž kolegové matematici a programátoři viděli možná až génia) prostě nedokázal pochopit, jak někdo může být nadán takovou dávkou sebejistoty, aby mohl nekompromisně pasovat jakási tvrzení za absolutní fakt, aby mohl druhým říkat, co určitě je správně a co ne, i když v těchto oblastech prostě není možný podat žádný matematický ani logický důkaz uvedené hypotézy. Zkrátka, při vší své inteligenci nechápal co je lidem mnohem hloupějším jasné – že k hlubokému přesvědčení a absolutnímu sebevědomí není třeba moudrosti.